Cesta do Prahy druhého ledna 1978 byla nezapomenutelná. Celý Nový rok jsme pracovali na zprovoznění našich automobilů, protože třeba jen otevřít zamrzlý kufr byla makačka. A nejen to. Celý den v džínsách a při mínus patnácti pod nulou – a podle toho večer příchod do chalupy se smrsklou pánskou „ozdobou“, to tedy nebylo nic moc. I usoudily dámy, že se s tím něco musí udělat. Manžel, který se vrátí z venku a musí si nahřívat moudí v lavoru s teplou vodou, jak to má zmrzlý, to je o zdraví. A taky o pozdější funkčnost, že ano!

Nevím, která z našich žen nám nejmilejších, jednoho zimního večera přinesla do naší chalupářské sleziny cosi upleteného. Na první pohled to vypadalo jako návlek na velký prst. Tedy hodně velký. A konci to mělo takový jako sáček a na něm zapošitou tkaničku na zavazování.

Koukali jsem jako blázni. Co to je? První to pochopily samozřejmě další přítomné dámy a hned se začaly silně dohadovat o tom, jak se to plete nebo háčkuje, jak se bere míra, jaký je nejlepší materiál. No prostě neminul snad ani týden a každý z nás byl opatřen tímto zařízením. No, když jsem tak porovnával ty velikosti se skutečností, holky nám buď chtěly udělat radost anebo se jedna před druhou vytáhnout domácí kvalitou. Co se týče velikosti.

Jen název nebyl jasný. Třeba „pytlíkovník“ byl zavržen, protože nevyjadřoval celou podstatu. Nešlo jen o pytlík! Také navržený název „drtič mrazu“ byl zamítnut, protože označení „drtič mrazu“ se používalo pro pánské ale i dámské podvlékačky.

Nakonec kdosi vyslovil to pravé jméno: Oteplouch!

Ano, ano, jásali všichni, budeme tomu říkat „oteplouch“. A u toho zůstalo. A jak hřály! Oteplouchy pak ovšem s příchodem moderních zimních kalhot odvál čas.

Nedávno mi přišel mejl a v něm, co nevidím, fotografie několika oteplouchů přímo, dalo by se říci, v akci. Podle těch pánů a podle toho, kde stojí, se zdá, že byla fotka pořízena někde na pláži. No, pokud se někdo z vás koupal někdy na Rujáně anebo u Warnemünde, je to jasný. Tam je taková zima, že se dá koupat jedině nahý bez plavek. Ovšem když se vyleze, tak i když je člověk v plážovém koši, tenhle orgán se fakt, pokud se pro to něco neudělá, ne a ne ohřát. Vím z vlastní zkušenosti. A v tu chvíli přijde k duhu velice oteplouch!

Ale musíme jet domů! Mne i při odjezdu z chalupy od sedačky v autě zábl zadek. I přes jégrovkami vyfutrované oblečení. Děti a žena zabaleny v dekách. Musela zůstat pootevřená okénka, protože na takovou zimu nebylo vytápění ve škodovkách stavěno. Ihned se zamžila okna.

V autě zima jak v rodinný hrobce, na silnici skoro žádný auto, v městech se sem tam mihla osamocená postava zabalená jak Eskymák. Když se po půlhodině jízdy vzpamatovalo autorádio tak, že se dalo otočit knoflíkem, hrála na něm jen Praha 1 a nějaká stanice, která silným a plným hlasem povídala neuvěřitelné věci! To snad, to snad ne?!? Po chvíli poslechu se to potvrdilo! Soudruzi vypnuli rušičky, a tak jsem prvně v životě poslouchal nerušeně Svobodnou Evropu.

V Praze jsme zjistili, že je všechno v … Tedy zamrzlé. Školy že mají uhelné prázdniny, ani školky moc „něpremávají“, a tak jsme druhý den vyrazili zpět s dětmi na týden na chalupu. Večer vysílali české večerníčky česky pro československé děti v západoněmecké televizi, kterou poslouchalo celé pohraničí. ČST, protože nebyla elektřina, vysílala až zprávy místo od sedmi večer až od půl osmé. A kolem chalupy byl sníh a bylo nám báječně. Docela se ta neplánovaná dovolená povedla.

Jen jednu malou chybičku to celé mělo. Na jaře mi u auta upadly ty vypáčené přední dveře.

Vánoční nabídka: banány, mandarinky!
Zahájení prodeje ve 14.00 hodin!
Překonej sám sebe a vytrvej!