No, mimo koukání po holkách, což je nejúžasnější záležitost, které normální kluk věnuje největší pozornost a nejvíce času, jsme se také věnovali Umění. S velkým U.

Ovšem umění, to je řehole, to se nedá jen tak odfláknout. Úmorné zkoušky kapely divadélka Karkulka, předtím Olympic, pak zase Olympic v karlínské hospodě zvané Hamburk, v kterých pianista Míra Vlček učil křehkého mladíka jménem Brabec, jak se mají na klimpr správně „tlouct kila“, bývaly dlouhé, předlouhé. Ani neutuchající nadšení Jirky Grossmanna nedokázalo někdy přehlušit únavu. Zvlášť když tam nebyly, tedy na té zkoušce, žádný holky. Myšleno žádný „cizí holky“. Tudíž žádný rozptýlení. Protože „vlastní holky z divadla“, byť by to byly podle nás a našich kamarádů slavné héérečky, to prostě po nějaké době není ono. Tak bylo nutno občas vypadnout do ulic a zkouknout, jestli se někde neurodilo nějakých nových hezkých holek. Třeba že bysme je potkali. A dali řeč a tak.

Všichni pánové jsou různí, jak potvrdí každý psychiatr anebo sexuolog, takže jsou fascinováni různými částmi ženského těla. Někteří jdou neodolatelně za krásným kukučem. Jiné muže okouzluje hlavně poprsí. Jsou specialisté, kteří vrní blahem při pohledu na špičatá drobná ňadra, jiní jsou u vytržení tím víc, čím je ono zařízení na výrobu kojenecké výživy větší. Možná proto, že si říkají, že „čím větší, tím lepší“. Možná se řídí podle toho slepce, jak ten jásal a radoval se, když běhal kolem 130 kilové dámy, ručičkama oplácával a vykřikoval: „To je všecko móje, to všecko je teď móje!“

Saxofonista Míra měl také svoje libůstky. Přestože měl půvabnou a štíhlou, na všech místech správně klenutou ženu, do extáze se dostával v okamžiku, když zahlédl dámu s velkým pozadím.

„Bóže, to je krásná prdel,“ hleděl zasněně na ulici za čím větším, tím lepším pozadím a nedal se zastavit. Za velkým zadkem šel by světa kraj.

Přestože jsme skoro nikdo nepodléhali jeho sexualním trendům, nikdo z nás také nejásal nad twiggy-dívkami, kde nebylo na co plácnout a kam přiložit dlaň. Prostě, většina z nás nebyla tak nepřístupná při hodnocení půvabů dam podle onoho slavného „jen houšť a větší kapky!“

A doba nám moc nepřála. Poválečné generace nebyly tak vyspělé a dospívající děvčata i kluci, co čekali, až dotyčná aspoň pohledově zepředu nahoře začne dospívat, se dost načekali. Místo odtučňovacích kurzů tehdy byly za našeho mládí běžné ozdravné pobyty, zvané lidově „výkrmny“, kam byli posíláni spolužáci a hlavně spolužačky, aby byli dokrmeni na správnou váhu. A svůj smysl to mělo. Tuhle mi vyprávěla kamarádka, jak se sešly po čtyřiceti letech se spolužačkou ze školy a přišla řeč i na tyhle „ozdravné pobyty“. A jak je tam cpali, až všichni chovanci získali téměř podmíněný reflex nechuti ke každému jídlu.

„Ne, že by to nemělo vůbec žádný význam,“ pravila dáma ani ne tak „kór“, jako spíš „pulentní“. Kdysi podvyživená drobounká dívenka. „Tehdá nic moc, ale dneska, po čtyřiceti letech, to konečně zabralo!“ a poplácala se po faldech.

Václav Vlk st.

Pokud Vás mé vyprávění zaujalo, právě vyšlo již třetí opravené a doplněné vydání mé knížky „Stálo to za hovno a stejně byla sranda“. Tentokrát v nakladatelství Jonathan Livingston. Zde si ji můžete objednat za zvýhodněnou cenu https://www.dobreknihkupectvi.cz/stalo-to-za-hovno-a-stejne-byla-sranda-/