JAK BYLO: Ty jim máš děkovat
Holt to byla doba, kdy „pracující“ předstírali, že pracují, a stát předstíral, že je platí. A každý řezník, prodavačka v Pramenu, číšník, pumpař, ti kteří měli moc „prodat nebo neprodat“ byli z povahy věci arogantní, oprsklí, a „těm na druhé straně“ to dávali sežrat, jak mohli. Na to už se nějak zapomnělo. I řidiči tramvají byli pěkně otlemení. Na konečných tramvají číslo 3 anebo 14, kterými jsme jezdili nejčastěji, společně seděly dvě i tři posádky zde na obrátce odstavených tramvají, kouřili, hráli karty a nějaký jízdní řád jim byl, jak se říkalo, „u prdele“. Takže jste stáli na dohled od nich třeba 35 minut, a nic. Až pak se vyřítily dvě a někdy i tři tramvaje stejných čísel za sebou, a z Kobyliského kopce jeli jak šílení, jen aby se na další konečné na Pankráci zase setkali a tam se třičtvrtě hodiny zase flákali.
Na realitu se často zapomíná, zvláště tu minulou a člověk si uchovává vzpomínky na „staré zlaté časy“. Ovšem doba, kdy se u nás budoval po vzoru Sovětského svazu socialismus a horníci kopali uhlí, jako by to byla nějaká liga, jak znělo tehdejší úsloví, byla skutečně mizerná.
To člověk poznal, když naprosto náhodou a po ponížené prosbě mu Strana a Vláda dala výjezdní doložku do kapitalistické ciziny. Ale tam si zase člověk připadal jako naprostý blbec a žebrák.
Jinou realitu si mnozí z nás uvědomili až po Listopadu, aby na ní zase rychle zapomněli. Aby bylo na co nadávat. Já si vždycky vzpomenu, jak k nám přijel v roce 1990 ze SSSR na návštěvu můj vzdálený příbuzný, napůl Čech a napůl Fin, žijící ovšem od narození v Sovětském svazu. Jednoho dne jsme šli spolu nakupovat nějaké obyčejné věci, v tomto případě pro něj ponožky, protože přijel a na každé noze měl ponožku jiné barvy. Nikoli z nějaké frajeřiny, ale protože když se jedna ponožka roztrhala, v Rusku ji neuměli „zaštupovat“. A tak ji vyhodili a přidali k ní nějakou jinou osiřelou ponožku a bylo. Michail, lidově zvaný Míša, nebyl žádný mužik, ale vysokoškolsky vzdělaný muž, který dlouhá léta pracoval jako „Начальник отдела конификации“ v Saratovské oblasti, jejíž hlavní město má více než 800 000 obyvatel. Jak vyprávěl, byl se podívat i ve Vladivostoku v Karélii, i na Krymu a znal tedy velký ruský širý svět.
Prošli jsme pár obchodů a Míša, který mluví dobře česky, mne zastavil s důležitou otázkou: „Když vejdeme do obchodu, proč nás prodavačka zdraví dobrý den? My jdeme do obchodu, kde ona je „načálnik“!, a tak jsme povinni ji pozdravit první. Aby se na nás nezlobila. A proč říká při prodávání: „děkuji prosím“? Vždyť my bychom jí měli poděkovat, že nám něco prodala. Taky by nemusela! A my bychom nic neměli.“
Věřte mi, to se mi dost těžko vysvětlovalo.
Všichni se pamatujeme, tedy my staří, jak jsme stáli fronty před Masnou anebo před prodejnou knih a strkali jsme pětistovku prodavači (to byly nějaké peníze, když běžný plat byl 1500 až 2000), aby nám (schoval) lednici, pračku, televizi anebo tričko, případně knihu, kterou jsme chtěli.
Jednoho dne mne moje žena, abychom doma s Míšou nezacláněli, vyslala na nákup potravin. Došli jsme do sámošky zvané Včela. I uchopil jsem košík a vyrazil mezi regály. Míša se ztratil. Pak jsem na druhém konci krámu uslyšel jakési chrastění skla a lahví. Když jsem se tam vydal, našel jsem Míšu, jak má plné dva košíky alkoholu a s vítězným úsměvem mi říká, že jsme měli kliku, protože zrovna dovezli vodku a další likéry, a tak si musíme co nejvíc nakoupit, protože kdoví, kdy zase něco přivezou.
No, je to v podstatě stejný princip a systém v jakém žili socialističtí pracující a jistěže také tramvajáci v době našeho mládí.
Václav Vlk st.
Pokud Vás mé vyprávění zaujalo, právě vyšlo již třetí opravené a doplněné vydání mé knížky „Stálo to za hovno a stejně byla sranda“. Tentokrát v nakladatelství Jonathan Livingston. Zde si ji můžete objednat za zvýhodněnou cenu https://www.dobreknihkupectvi.cz/stalo-to-za-hovno-a-stejne-byla-sranda-/