Příběh, pověst, pohádku či jenom nějaké takové povídání by měl člověk, jak už bylo řečeno, někomu povídat. Někomu konkrétnímu. Dlouho jsem dumal, komu budu vypravovat, jací že my, naše generace, jsme „bývali pašáci „, či případně „jak jsme trpěli“. Ono už od konce Rakouska se hlásalo: „tři sta let jsme trpěli!“ To se moc lidem líbilo a dodnes líbí. Jak trpíme. Kdysi, jako voják základní služby jsem byl vyslán na nějaké školení do Vojenského historického ústavu, co stojí na Vítkově. Jak je tam ta óóóbrovská socha Jana Žižky. A pod tou sochou, u toho schodiště, tam byl ten nápis tehdy vytesán do žuly. A jednoho dne jsem zjistil, že je kolem nějaký šrumec. On to „trpění“ někdo v noci přelepil takovým cirkusáckým nápisem, co lepili po vesnicích a městečkách, a na něm bylo napsáno: „PRO VELKÝ ÚSPĚCH PRODLOUŽENO!!!“ Vlády a orgáni nemají rádi, když si lid z něčeho dělá prču. Tak ten plakát odtrhli a seškrábali kartáči, ale lid stejně věděl své.

Ale abych se vrátil k meritu věci či k jádru pudla: dlouho jsem dumal, komu vyprávět, až jsem přišel na neteř. Neteři Lucii to budu vypravovat!

A proč zrovna jí? No, protože to bude o životě. A protože život je plný nástrah a pokušení. Takže obzvláště nezkušené mladé dámy mohou upadnout do osidel hříchu a spárů neřestí, když jim nikdo včas neporadí tím, že jim vylíčí, co všechno potkalo jeho, a tím pádem to může potkat i ji. Nebo je. Nebo prostě někoho.

Sice jsem nikdy nebyl v Moskvě, jak se od toho, kdo směl radit, vyžadovalo za minulého režimu, ale tu druhou podmínku, tehdy platnou, aby bylo raditeli víc než šedesát, už splňuji.

No a taky jsem ji vybral proto, že neteř Lucie bydlí v Paříži. A čtenář musí uznat, že když vyprávím něco někomu do Paříže, je to určitě pro čtenářstvo zajímavější, než kdybych to vypravoval někomu, kdo bydlí v Kardašově Řečici. Anebo na Starém bělidle. Nejsem Božena Němcová. Ani co se týče krásy a talentu, ani životní orientace.

Dříve se psaly dlouhé dopisy, dneska se posílají emaily. Počítač mám, Lucka taky, takže se do toho můžu pustit. Do vyprávění a mezi řádky do nenápadného radění.

A kdyby vám tam ta Lucie vadila, přeskočte to. Ale ošidíte se. Takže začnu:

Milá Lucie,

já vím, že vzhledem k tomu, že už máš dvě děti, je to trochu zbytečný, ale přece jen, jednou jsi moje neteř, tak co bych ti nesdělil několik poučení do života. Nikdy nemůžeš vědět, kdy se ti mohou hodit.

Tak třeba jedno ze základních životních pravidel praví:

1) Pan režisér a maminka mají vždycky pravdu.

2) Pokud náhodou nemají pravdu, platí pravidlo číslo 1.

Nezbývá mi než k tomu dodat, že k osobám uvedeným v bodě jedna doplní každý autor literárního díla, má-li aspoň nějaký pud sebezáchovy, také vydavatele.

Tím jsem, doufám, provedl úlitbu bohům a teď začnu kapitolou, o které nakladatel říkal, že není nic moc. Prý začínat knížku povídáním o básních…

Václav Vlk st.

Pokud Vás mé vyprávění zaujalo, chystáme již třetí upravené a rozšířené vydání. Tentokrát v nakladatelství Jonathan Livingston. Kniha vyjde v průběhu února 2023. Zde si ji můžete předplatit za výjimečnou cenu https://www.dobreknihkupectvi.cz/stalo-to-za-hovno-a-stejne-byla-sranda-/