No a když jsme ty plakáty na divadelní představení Olympicu, co byl ve Spálence a odkud nás pak soudruzi vyhodili (a začali jsme „divadelnit“ pod vedením pánů Grossmana a Šimka v KARKULCE – tedy Karlínském kulturním kabaretu – divadelní sál hospody U Zábranských), namalovali a chodili je vylepovat po Praze – kdeže by někdo něco takového tiskl! Ještě dodatek –skutečnost, a to že v Olympicu v době, kdy v Olympicu vedli soubor pánové Šimek a Grossman, hrál v představeních taky „železný dědek“ Petr Janda, dodnes mate různé novináře, ba i pamětníky.
Co se týče mně osobně, chodili jsme s kolegou výtvarníkem a basistou Honzou Ciprianem vylepovat (jistěže načerno) plakáty na představení. Tu k nám přistoupila zvědavá dívenka, cože jako je to za divadlo a kdeže hraje, tu nás pozorovaly jiné dvě krásky a večer pak přišly na představení, a pak už nebylo tak těžké nějakou tu modelku získat. Jenže jak to pravdivě říkala ta mladá nadaná umělkyně v kurzech. S chlapama není skutečně žádná pořádná řeč o umění. Vždycky to skončilo jinak. A někdy dokonce i tak, jak jsme si přáli.
Na druhé straně při dlouhých vysedáváních ve dvou na lavičkách v době, kdy se ústa věnovala předepsanému a očekávanému ukecávání, ruce šmátralky – jak říkal Jirka Grossman – se zabývaly vlastní činností, ale mozek jinak nebyl příliš intelektuálně zaměstnáván, člověk získal mnoho výtvarně důležitých informací sledováním krajiny. Sledoval členitost terénu, barvy zapadajícího slunce, večerního stmívání i podezřelé kumulování mraků, zda nezačne, sakra, zrovna dneska večer, pršet.
Akty ne, ale krajinky mi docela šly. Ještě mám jednu pověšenou doma na stěně. V kvalitním rámu. Kvalita přeci patří ke kvalitě, ne?
Ovšem nejen na mladé básníky a malíře může mladá žena narazit. Zvláště odjede-li do Francie, a to přímo do Paříže! Jako moje neteř Lucie. Všude samá galerie, muzeum a umělci! A protože k ní budu mluvit v jednotlivých kapitolách této knížky, to by bylo, abychom ji nejdřív „nezdrbli“. Protože čtenáři nic tak nepřiblíží osobu, o které má číst, jako nějaký pořádný drb. A čím pikantnější, tím lepší. Takže Lucie…
Má neteř Lucie před několika lety vyrazila na studia do Paříže. Bydlení na kolejích a vůbec mezi studenty, lehkovážnými, a tak nějak lidsky neukotvenými (to rádi říkají ti, co jsou vlastním pupkem ukotveni až moc), vede k tomu, že se mladá dívka prostě musí jít procházet po městě a okolí! Zvláště když Lucie bydlela coby studentka v pátém pařížském obvodě, kousek od Sorbonny, v Latinské čtvrti. Tam je to krááásný! A všude je to kousek metrem: do Louvru, k Invalidovně nebo chvíli metrem a pak výtahem na Sacré-Cœur. A všude samý umění a všude samej umělec! Ovšem chodit na výstavy a do muzeí s přítelem může být i nebezpečné. (To je hezké synonymum, „přítel“, co?!) Když tedy Lucie vyrazila s budoucím manželem na výstavu obrazů šlechtice, malíře a flamendra Toulouse-Lautreca, co žil v druhé polovině 19. století, nic zlého netušila. Očekávaný kulturní zážitek se ale na výstavě změnil v malé intimní drama. Na jednom z těch obrazů slavného hrbáče byla namalovaná – Lucie! Jako živá. A znáte-li jeho nejslavnější obrazy, a ve Francii je zná každý, …
Václav Vlk st.
Pokud Vás mé vyprávění zaujalo, chystáme již třetí upravené a rozšířené vydání. Tentokrát v nakladatelství Jonathan Livingston. Kniha vyjde v průběhu února 2023. Zde si ji můžete předplatit za výjimečnou cenu https://www.dobreknihkupectvi.cz/stalo-to-za-hovno-a-stejne-byla-sranda-/