První dětské kroky na lyžích bývají něco jako iniciační obřad u afrických domorodců. Nic netušícímu dítěti jsou už na tak kluzkém sněhu nazuty neforemné a děsně těžké boty. Na ty boty mu připevní lyže a chtějí po něm, aby na těch prkýnkách chodilo a k tomu se radovalo ze zimy.

Praxe je poněkud jiná. Dítě, pokud nezačne řvát hned, když mu ty lyže nazouvají, tak začne ječet, jakmile lyže prvně podklouznou. Ječí, jako když se ho někdo snaží podříznout. Teprve po dlouhém pobízení, lákání a slibování různých úplatků ve formě čokolády, zmrzliny, oplatek a tak podobně učiní dítě čistě ze zištných důvodů první krok… a zřítí se k zemi. I nejtišší dítě, které doposud neřvalo, začne s největší pravděpodobností ječet teď.

A pak je dítku spíláno, je poučováno, je vláčeno rodičem v podpaždí, nožičky vlají ve vzduchu a lyže se motají jedna přes druhou, dítě padá nosem do sněhu, nudli až na vestu, stále a stále více provlhá a řve přitom jak tur. Pro nezaujatého pozorovatele to vypadá jako něco mezi drezurou v cirkuse a právem útrpným. A dítě furt řve. Nastává katarze. Slabší povahy prchají, zděšené maminky ječí na tatínky a rozzuření tatínkové hulákají na své neschopné děti a pak i na maminky, s kterými ty naprosto nemožné děti zplodili. Okolí se baví – ti, co mají už tuto zkušenost za sebou. A dítě, konečně ponecháno samo sobě, udělá pár prvních kroků, a protože ho nikdo nesleduje, tak pokud sebou majzne, zvedne se a vůbec neřve, protože řvát jen tak, když si toho nikdo nevšímá, nemá žádný význam, což ví i to nejpitomější robátko.

Jediná klika při prvních lekcích jízdy na lyžích je ta, že tam nejsou bojovníci za ničím neomezený rozvoj dítěte. A kteří tvrdí, že se prý nesmí žádné dítě k ničemu nutit (to by mne zajímalo, jak tihle dovedové přesvědčí děti, že je nutno si po jisté činnosti utřít zadek), natož je doslova mučit chozením na nějakých zespoda kluzkých prknech a podobnými hrůzami. Takovými hrůznostmi, které by mohly v nevinné dětské duši zanechat celoživotní trauma. Ale protože tihle samozvaní ochránci nevinných dítek a „napravovatelé lidského rodu“ naštěstí bývají sami jakéhokoli sportu tak neschopní, že by se zabili dřív, než by došli z parkoviště dolů pod vlek na cvičnou loučku, počet lyžařů stále utěšeně stoupá. Ovšem je otázka, kam se bude, když už jsou hory takhle narvaný, za pár let jezdit…

Václav Vlk st .

_________________________________________________________

Pokud Vás mé vyprávění zaujalo, právě vyšlo již třetí opravené a doplněné vydání mé knížky „Stálo to za hovno a stejně byla sranda“. Tentokrát v nakladatelství Jonathan Livingston. Zde si ji můžete objednat za zvýhodněnou cenu https://www.dobreknihkupectvi.cz/stalo-to-za-hovno-a-stejne-byla-sranda-/