Milé děti,
za onoho času, kdy se voda sypala a písek tek´, v době, kdy jsme se snažili tak usilovně „dohnat a předehnat“ až jsme zapomněli, koho to vlastně pronásledujeme, v dobách, kdy Vídeň byla dál než Ulánbátar, nebylo mobilních telefonů. Ani bezdrátových telefonů, lidově zvaných „utržené sluchátko“.
Jinak utržených sluchátek bylo všude plno: skoro ve všech pouličních telefonních budkách (oficiálně zvaných „hovornice uliční!!“), v mnoha vrátnicích a úřadech a často všude tam, kde byly v rodinách děti a ženy. Ženy a děti se vyskytují v domácnostech často pohromadě, takže utržených sluchátek, ukroucených šňůr a podobně se vyskytovalo „něurekom“.
V té době nejenže nebyly supermarkety, benzinové pumpy se záchody. A na těch záchodech toaletní papír. Na druhou stranu se prodával, ba dokonce někde úředně pracujícím zdarma dodával denní tisk. Aby byli jako správně informovaní. Zlaté časy pro plukovníky Foltýny! (Štvavé vysílačky soudruzi rušili, co to šlo). Z něhož, tedy socialistického tisku, hlavně z Rudého práva, si rolníci, pracující lid ba i pracující inteligence díky vrozenému nadání našeho národa dokázal natrhat hafo „toaletních papírků“. Za ceny, které by dneska prodejny Tesco mohly jen závidět. A byl to papír kvalitní. Kousky Rudého práva, Práce ba i Mladé fronty se při této činnosti jen tak neprotrhly. Ne jako dneska, když běhá po netu fórek „chtěl bych si podat ruku s vynálezcem úsporného toaletního papíru“.

V té dávné době se i jinak telefonovalo. Nebylo mobilních telefonů, byly jen telefony zvané „pevné“. Procházet se s takovým telefonem jen tak po cimře a nedej bože po ulici prostě nešlo. Byl to prostě zastaralý svět a nikoliv „doba nová, doba pokroková“. Dneska za chůze po ulici telefonuje kdekdo. Mne nejvíc iritují puberťačky ale i mladé dámy, včetně těch, které před sebou tlačí kočárek anebo za ruku vlečou svého potomka a buď čumí do telefonu anebo ho mají u ucha. Takže co se děje, kolem nevidí ani neslyší. Krátké filmečky na TikToku, kde takový pitomci padají do fontán, do sklepů, naráží do sloupů atd. jsou sice zábavné, ale já jsem si musel dát na osobní auto namontovat takové to houkadlo, co mají většinou dodávky a náklaďáky, aby to ječelo, když začnu couvat. Protože při výjezdu z naší zahrady na chodník a ulici a přičemž couvám, jsem zažil různé věci. Třeba jak dáma středního věku s telefonem na uchu, přestože jsem v tuto chvíli stál, neb jsem ji v zrcátku viděl, práskla sebou při chůzi o bok mého auta, až jí vypadl telefon. A následkem toho si sedla, dámy prominou, na chodník na prdel. Měla pak vyvalené oči a opakovaně vykřikovala: „Co to bylo? Co to bylo? „ Ačkoliv moje auto se dá dost těžko přehlédnout, po několika zachráněných kolizních situacích, například když jsem se snažil hluchoslepou telefonující osobu troubením upozornit, že je v cestě překážka a při tom mi do boku bouchla kočárkem sportovní mladá dáma a začala na mne řvát, že jezdím jako šílenec, a přitom po celou dobu neustále držela telefon u ucha a mezi nadávkami směrem ke mně ještě stačila konverzovat do mobilu s nějakou Vladěnou, bylo nakonec nezbytné se podřídit době a k údivu majitelů odborného servisu si nechat namontovat výstražné houkadlo při zařazení zpátečky. Jak se už od dávných dob říká: „To za našich mladých časů nebylo!“

U klasického telefonu se mohlo buď pouze sedět, anebo případně stát. Chodit s takových telefonem v ruce někde po cimře anebo zahradě bylo možno vidět pouze v „amerikánskom fiľme“. V něm krásná Rita H. či jiná dáma oblečená do dlouhých šatů kráčela po místnosti, do které by se vešly asi tak tři panelákové byty, v jedné ruce držela telefonní aparát zavěšený na prstech za vidlici a k uchu tiskla sluchátko a dramaticky vyjednávala s milencem, případně milionářem – často se jednalo to tutéž osobu – zda ho miluje či nemiluje, případně zda on miluje ji, anebo jinou, či řešila nějaké jiné důležité záležitosti.

Většina českých diváků neměla z těchto scén příliš mnoho uměleckých dojmů. My jsme spíš na srandu. Našinci totiž napjatě a posměšně sledovali, kdy dotyčná buď vyrve konec tý dlouhý šňůry, co vede k telefonu ze zásuvky. A anebo sebou švihne na zem, až se jí ten šíleně dlouhý kabel kolem nějakého kusu nábytku případně kolem nohy zamotá.
V té době, kdy se čekalo na zavedení telefonu i několik desítek let – rekord žádosti o přidělení telefonu v Československu byl prý od roku 1945 do roku 1991 – byl každý, kdo měl doma telefon, něco trochu víc než ti ostatní.
V bytě bylo jistě mnoho důležitějších zařízení. Ale pro ženy, které telefon měly doma, to bývala nejdůležitější věc. Telefon, který fungoval. Pokud ovšem neupadl. Většinou „jí“ neupadl.

Dlouho mi, jako mladému hochovi, nebylo jasné, jak je to možné, že ženám telefon neustále padá. Byl jsem mladý a nezkušený. Teprve při četbě klasika Karla Čapka jsem narazil na povídání o tom, jak tehdá, kdysi, když se domy stavěly z cihel, odpočívali v pauze zedníci tak, že leželi na úzkých zídkách, hlavu podepřenou pivní lahví, jak to krásně nakreslil autorův bratr Josef, a vůbec odpočívali v polohách neuvěřitelných. To je ono, zajásal jsem. Vždyť ony takhle ty holky telefonují, tedy ve skutečnosti „holkovsky“ telefonují, pokud to není jen úřední vyřízení nutného hovoru. Vždyť proti nim jsou ti Čapkovi zedníci úplný hadr!

Muži, když telefonují, to je v podstatě nuda. Dá se říci, že je to až primitivní. Účelové, žádné napětí. Ozve se crrrr. „Ahoj, tady Karel, tak já zítra přijdu...“ nebo: „Jo, vemu to s sebou. Čau.“ Klap a je konec. Ani si přitom nestačili pořádné sednout.

Ne tak ženy. Podívejte se na to, jak telefonují ony. Tehdy třeba v zaměstnání. Za socíku z pevné linky. Na stole zazvoní telefon. Klap, zvednutí sluchátka: (úředně) „Nováková.“ (mírně nejisté) „Prosím?“ – (nadšeně) „Jé, Jiřino, no to seš ty, holka, to je dobře, že voláš, já ti musím něco říct...“ Postupně se zakloní na židli (to ještě nebyla křesílka s kolečkama), chvíli se na ní houpe, pak si zastrčí nohy do pootevřené spodní zásuvky psacího stolu, ohne se na stranu, chvíli se hroutí do sebe (stále přitom jiřinkuje) a nakonec se opře jedním loktem o hranu stolu, a přitom si na něj bokem lehne. Pak se pokusí pro něco sáhnout na druhou stranu stolu, ztratí tím rovnováhu a zřítí se k zemi. Tenhle způsob telefonování je zřejmě mezinárodně známý, tuhle jsem viděl podobnou telefonovačně holčičí etudu v německé TV reklamně na dámské vložky. To by musel být telefon z titanu, aby tohle vydržel. Bakelit byl křehká věc. Jiřinka v trapu, sluchátko hluché.

To však touhu dam po telefonování nikterak nezmenšilo.

Václav Vlk st.