JAK BYLO: Telefon domácí (2)

(Pokračování ze včerejška)

Na počátku jsme mluvili o domácnosti a pevně připevněném telefonu na šnůře, vraťme se tedy tam. Doma býval klasický telefon často umístěn někde v předsíni na poličce. Pamětníci vědí, že to bylo místo, kde většinou kralovaly ženy, a to od věku zasloužilých matek přes pubertální pištidla s hubenýma a dlouhýma nohama až po dobu, kdy se jim nejenom ty nohy ale i další partie těla zaoblily. V poválečném období pouze staré dámy telefonovaly tak, jak to kdysi předváděla Jiřina Bohdalová v nezapomenutelné scénce, kdy babička podle pokynů vnučky diskutuje s vnuččiným nápadníkem a pronáší geniální větu: „Vona říká, že tady není.“ Co se týče dam, které už vyrostly, takže na sluchátko položené na telefonu dosáhly, což obzvláště aktivní maličké princezny řešily tím, že si donesly stoličku, tzv. štokrdle, aby postavené na špičkách bojovaly s přitažlivostí a ručičkou zároveň pátraly po položeném sluchátku, můžeme tedy říct, že až na nahluchlé babičky, které se telefonu v poválečných letech tak nějak bály, to vypadalo vždycky stejně. Po pár desítkách minut krátkého rozhovoru (platilo se nikoli za povolaný čas, ale za „spojení“), když začnou bolet nohy, dáma zkouší, sesouvajíc se zády po zdi, zda bude šňůra stačit až k zemi. Pokud nestačí, následuje po zatlačení boule na hlavě po ráně od zříceného telefonu sbírání bakelitu po koberci. Moje sestřenice, opatrná a chytrá dívka (však se také později stala advokátkou) již od začátku rozhovoru, sledovala napnutí šňůry, a tak po krátkých 20 minutách sedávala na bobku pod poličkou s telefonem. Tak dlouho, že byl zázrak, že jí přitom neodumřely nohy.

Telefony s dlouhou šňůrou od krabičky ve zdi k přístroji sloužily k procházení po bytě, což vypadalo efektně ve filmu. V obyčejném životě měl dlouhou šňůru málokdo, a pokud ano, tak se dlouhou šňůrou většinou dáma vedoucí „krátký dvacetiminutový rozhovor“ jen shodila květinový stolek. Nefungující telefon bylo nutno vyměnit, anebo opravit. Dříve jako dnes. Dřív ale sehnat „aparát“ bývalo těžké. A ne každý měl možnost ho „znárodnit“ v kanceláři. Z tohoto důvodu se mnoho lidí, ženy nevyjímaje, pokoušelo aparát provizorně slepit. Dívky se často domnívaly, že nejlepší je oblepit jej lepící páskou, nejlépe celý dokola. Znám dokonce šikulky, které v době nedostatku nových telefonů takhle oblepily i ciferník a on dokonce fungoval. Lepení lepidly jednotlivých kusů umělé hmoty, z které byl telefon vyroben, nebývalo úspěšné. Hrana je příliš tenká a námaha materiálu příliš velká. Průhledné lepicí pásky se používaly ponejvíce do doby vynálezu vteřinových lepidel. Ovšem lépe než kousky bakelitu, držel u sebe bakelit a prsty. Vteřinová lepidla jsou obzvláště nebezpečné mrchy a tehdy často nebyla k dispozici žádná rozpouštědla, která by prstík a kus bakelitu či něčeho jiného od sebe odlepila. O tom by mohli dlouze a zasvěceně vyprávět pracovníci pohotovostí, kde bylo občas potřeba živou a neživou část od sebe oddělit skalpelem. Jinak to nešlo. Ostatně, uvedené opravy páskou či vteřinovým lepidlem byly pouze provizorní, pracovníci telekomunikací nebyli moc rádi, když se jim do toho pletli amatéři. Takže kdysi s telefony na šňůru platila zásadní rada. Hned a pokud bude uveden aparát do provizorního provozu, zavolejte do opravny. Opraváři můžete třeba tvrdit, že aparát rozbilo skotačivé dítě nebo průvan. Je to v podstatě jedno, on vám stejně nebude věřit, protože má své zkušenosti.
Přesto sladkým hláskem požádejte o návštěvu montéra. Mezitím si dejte kávu a využívejte krásy ticha, které nastane, když nejde telefon. V tu chvíli ticha, kdy bylo jasné že telefon prostě nemůže zazvonit se rozhostila v rodině pohoda. Rozladěná matka šla cosi řešit do kuchyně či pokoje, syn brblal, že si chtěl ještě promluvit velice nutně s Jiřinkou, zatímco děti mohly v tichu a klidu čmárat tužkami na zeď v chodbě anebo dětském pokoji a otec rodiny mohl relaxovat, protože muži potřebují po návratu z práce po vzoru pravěkých lovců tzv. „zírat do ohně“. A u posvátného ohně muselo být vždycky TICHO!!!

Což je prakticky nemožné v době, kdy svět zaplavily mobilní telefony. Dneska má mobilní telefon každý blbec. Já mám dva. V naší rodině chybí jen jezevčíkům. Jezevčice ho nechtějí, že prej pro jezevčíky ještě nevymysleli na nošení taštičku. Takže ticho se rozline, pouze pokud nemáte ten mobilní telefon. Což je skoro vyloučeno, protože už jsou prý mobilní telefony i pro hluché a němé. Blikají a vrtí se. Ppro blbé a elektronicky negramotné, což jsou všichni nad 50 let, se mobily nedělají, takže značná část obyvatelstva tohoto věku nechápe většinu funkcí, které do nich výrobce z nějakého důvodu nacpal. Občas dumám o tom, že kdybych se dožil 105 let v čilém duševním stavu a furt se učil, co ten telefon, foťák, kamera, nahrávač, googlovač, přijímač televize atd. umí, tak bych se ho snad naučil využívat alespoň z polovičky, což je ovšem krávovina, protože se vymýšlí a vymýšlí další, modernější, lepší a vůbec mašinky. Ještě že mám vnuky a vnučky, oni mi, když je slušně požádám, poradí a pomohou. Občas se sice snaží s nějakou průhlednou výmluvou uniknout, ale když jsem dostatečně vytrvalý dědek, tak podlehnou. S výrazem ve tváři, kde se jasně značí přesvědčeni, že je prakticky nemožné, aby byly přímým potomkem něčeho tak neschopného a zaostalého jako jsem já, když pro ně IT gramotné je brnkačka, ale nakonec k mé spokojenosti věc vyřeší a poradí. Problém je jen v tom, že já ty rady stejně za chvíli zapomenu. A když si to napíšu na papírek, tak ho buď zabordelím anebo následně nerozluštím. A lepší už to nebude.

Václav Vlk st.