Po hodné chvíli jsem z toho, co vypadal zepředu jako černoch, tu historku vydoloval. Dotyčný při zadrhávaném vyprávění pil kávu a zíral nepříčetným pohledem před sebe. Občas zvyšoval hlas a mával rukama. A v té chvíli se kolem něj dělal takový malý černý mráček. Saze se z něho sypaly do všech stran. Jak mluvil, tak nám to došlo.

Pán nebyl černoch! Pán byl běloch! A z Vysočan! Přímo skoro krajan! Byl, jak se tehdy úředně říkalo, jedním z „uživatelů bytu v socialistickém vlastnictví“.

Dům kousek od Pragovky, v kterém bydlel, měl moderní rovnou střechu, v které si tak libují architekti, ale už méně obyvatelé těchto domů. Protože těmito střechami v českých poměrech teče už po několik generací. Uživatelů i architektů. Protože do baráku teklo, bylo nutno střechu opravit. Asfaltovou lepenkou zvanou IPA. I povedlo se neuvěřitelné. PSO, neboli Pražská stavební obnova, jejíž dělníci se dobře znali z hospod, kde setrvávali v dlouhých diskusích zajímajících všechny strany, které však, jak se tehdy psalo v novinách, měly často nedozírné následky, zahájila práce na opravě střechy.

Onen dům, ač to jinak nebývá u domů s rovnou střechou tak časté, měl ještě „lokální topidla“. Tedy v bytech kamna. Pracovník PSO popadl na střeše menší a štíhlejší roli IPY, protože kus už byl odmotán. Což hraje v příběhu svou roli. A vydal se po střeše. Leč IPA je těžká, přetěžká a dotyčnému se nějak smekala. Jak později pravil, chtěl si ji jen trochu „porovnat“ na rameni, na kterém ji nesl. Opřel si roli IPY o komín, aby se nemusel shýbat, trochu ji otáčel a nadzvedával. Jak pak později vypověděl, „ladil“ ji, aby dobře sedla. Šteloval a přetáčel, když tu se nahoře z hlavy komína již tou dobou notně stavebně unaveného vylomila cihla. To je z takového toho zakončení, pro neodborníky. Cihla vypadla, dotyčný zavrávoral, IPA se smekla a s tichým zasyčením zajela do komína. Jako píst!

Černoch, co u nás seděl a nebyl to vůbec žádný černoch, jak již čtenář ví, seděl v té době v přízemí onoho domu, v kuchyni svého bytu velikosti 1+1. U stolu. Přímo proti kamnům značky Petra, což byla násypná kamna na uhlí. Od kamen vedla nahoru dlouhá roura odkouření. Aby co nejvíc hřála, roura byla až kousek pod strop.

V tichu kuchyně, klidně si čta denní tisk, uslyšel pán nejprve nějaké podivné jakoby šustění. Pak se objevil kolem zděře roury od kamen malý černý obláček. Pán odložil rozečtené noviny a napjatě sledoval, co se bude dít. A dělo!

Kamna se zachvěla, roura se zatřásla, černě zadýmala a pak vypadla ven ze zdi. Z otvoru se vyvalil černý proud jako vodopád! Jak Niagara, jak Šrámkův Splav. Jenže černej. A tento tryskající proud zasáhl sedícího pána v oblasti hlavy. No a další v podstatě už víte. Když jsme se s pánem dostavili na místo, už od dveří do domu bylo vidět, jak vytekl proud sazí až na chodbu domu. Saze dokáží téct jako voda. A v té černé vrstvě po chodbě rozčileně pobíhalo několik důchodkyň a kvokalo. Jinak se to snad ani říct nedá. Rozehnali jsme důchodkyně a odešli za roh do hospody zavolat kominíky a hasiče. A setrvat tam v delším přátelském pohovoru podepřeném několika panáky. Některý věci se jinak než panákem řešit nedají. Což se nejlépe činilo ve vysočanské hospodě, kde se člověku, který byl zepředu černý a zezadu světlý, nikdo nedivil.

No a jak dopadl pán? Kdo někdy viděl, jak to vypadá, když z komína vytečou saze, tomu je jasné, že dotyčný zachránil jen holý život. A několik nejnutnějších legitimací.

Dnes: Kubánské pomeranče!
Buduj vlast – posílíš mír!
(Buduj past – pořídíš myš!)

Václav Vlk st.

Pokud Vás mé vyprávění zaujalo, právě vyšlo již třetí opravené a doplněné vydání mé knížky „Stálo to za hovno a stejně byla sranda“. Tentokrát v nakladatelství Jonathan Livingston. Zde si ji můžete objednat za zvýhodněnou cenu https://www.dobreknihkupectvi.cz/stalo-to-za-hovno-a-stejne-byla-sranda-/