Občas, v každé době a každém věku, má rodič chuť své dítě roztrhnout, uškrtit, zastřelit a prostě nějak zabít, protože se na to už nedá koukat. Většinou to rodiče vydrží, což je poznat z toho, že je nás na zeměkouli stále víc a víc.

To, proč nás nezabili a že pupkatí esenbáci byli skutečně na mrtvici z našich emanů a havlů a že to jen nepředstírali, člověk pochopí až o mnoho let později. A když to pochopí, zatne zuby, když vidí mládence s cvočkem na obočí, dívenku, jak se jí uprostřed jazyku třpytí zlatá tretka, a drobnou a elegantní slečnu, která má v uchu tolik náušnic, jako by to okoukala z fotografií Emila Holuba z výprav do černé Afriky.

Jenom jednomu furt nerozumím. Hned vysvětlím čemu. V dnešní době, kdy jsem byl zařazen mladými dívkami mezi „hnědé uhlí“, zahlédne člověk v reálu holé mladé ňadro poměrně dost málo. Výjimku tvoří přímořské pláže. Tam je přímo přeňadrováno. A i naprostý slepec anebo do sebe pohroužený mnich by si jistě všiml, že mnohé z pohledných mladých ňader je v místě prsní bradavky propíchnuté nějakou pozlacenou ozdobou.

Moc zblízka jsem to nestudoval, nebyla možnost, ale je naprosto jasné, že zde něco nehraje. Naprosto přesně si pamatuji, že když jsem se choval v mládí k nějakému poprsí, ke kterému jsem se směl vůbec nějak „chovat“, poněkud hruběji, hned jsem slyšel: „Nech toho! Au, to bolí!“

Tak jak jim to dneska zrovna v těchhle místech propichují? Anestetika jsou sice mocná, ale takové násilí zrovna tam a vůbec…? Móda je sice móda, já to chápu, ale někdy se mi to zdá skoro až přehnané. Ale to je asi tak všechno, co s tím mohu udělat. Pánbůh ví, co napadne další generaci. Jen aby to nedopadlo tak, jak to popsal svého času Stanisław Lem v knize Futurologický kongres.

Ale vraťme se k hlavám. Momentálně jsme ovšem, co se týče účesu, už opět prudce „in“. Mí vnuci, můj mladší syn i já máme na hlavě nejmodernější vlasovou kreaci – kraťounký sestřih à la trestanec Šejba. Rychlé, praktické, elegantní a levně vytvořené snachou. Moderním vlasově stříhacím strojkem, který nestojí o moc víc než návštěva holiče.

Ovšem jedno je jasné. Je to poslední můj „hitový“ účes. Leda by přišel do módy styl Yul Brynner, blahé paměti.

Vrátit do mládí se nemohu. Ani v účesech. Nosit nahoře pleš a vzadu „havla“, tak to zas takový magor nejsem. I když některé takové občas vidím.

Nelze se jim ani divit. Už za našich prababiček se zpívalo: „Kdepak jsou ty časy, Véno ach Véno, když jsi míval vlasy, Véno ach Véno, zbláznil jsi mi srdce docela, jiného jsem chlapce nechtěla, byla bych šla s tebou do pekla, věř mi teď bych raději utekla, v lásce mě už teď nic netěší, Véno s pleší!“
Odborná teorie sice tvrdí, že to, že pokud muži vypadávají vlasy dokazuje to skutečnost, že je plný testosteronu. Ale holky na to nějak moc nevěří. Pleš je prostě pleš.
Od té doby, co panstvo přestalo nosit paruky, používalo mnoho starších pánů v lepším postavení účes zvaný „přehazovačka“. Ovšem, to nesmělo foukat. Pamětníci a historici přelomového roku 1990 si jistě pamatují předsedu vlády Čalfu, jak spolu s Havlem na letišti vítaly jakousi delegaci a mrcha vítr foukal z druhé strany. A celá ta přehazovačka premiéra Čalfy se zvedala a kroutila a padala zase nazpět. A onen historický okamžik vypadal spíš jako záběr z grotesky.
Ovšem i předtím existovala různá řešení. Jedním z převratných vynálezů někdy kolem 70. let bylo to, že se do plešaté hlavy napichovaly jednotlivé, původně umělé vlásky. Z odstupu pár kroků nebylo ani poznat že nejsou pravé. A mnozí obyvatelé „východního bloku“ o něčem takovém ani nevěděli. Jistý náš slavný socialistický reportér, který pracoval na odporném Západě, si našetřil nemalou sumu a nechal si pleš osadit umělým porostem. Jistěže nahoře hlavy, po stranách rostou vlasy i plešatcům. Umělý porost je jistě potřeba řádně udržovat a když se dotyčný přiblíží k jakémukoli holiči musí upozornit dotyčného „chlupodravce“ že na umělé vlásky nesmí sahat. Ovšem pak byl dotyčný soudruh redaktor vyslán do Moskvy. Jakékoliv setkání se sovětskými soudruhy bylo lemováno nekonečným množstvím prázdných lahví od vodky. Jen největší hrdinové, od mlada vytrénování, jako třeba Poláci a Finové anebo hrdinové z jižní Moravy případně zpod Tater, byly schopni takové soudružské setkání přežít. V jakžtakž lidském stavu. Soudruh redaktor, zmlsaný západními imperialisty, kteří sice pijí whisky jako vodu, ale netuší, co s člověkem dokáže udělat ruská vodka, držet krok se sovětskými soudruhy dlouho nevydržel.
Jak se další děj vyvíjel, si soudruh moc nepamatoval. V zásadě se ví, že nějakým způsobem upadl do rukou sovětských milicionářů – tak se nazývali v Sovětském svazu policajti – a ti měli na opilce a jiné podezřelé zjevy jednoduchou metodu. Jakmile se opilce zmocnili, vzali takový ten ruční holicí strojek s dvěma pacičkami, a udělali šmik šmik šmik. Zepředu od čela prostředkem hlavy až na zátylek. Takto tehdy soudruzi milicionáři Moskvě, podle pokynů rodné strany, místo nějakých změkčilých záchytek pro alkoholiky, rázně po sovětsku ručním holičským strojkem vyřešili.
Druhý den se soudruh probudil ve svém hotelovém pokoji a zjistil, že ty strašný prachy, co dal za umělý porost jsou tzv. „v piheli májové“.

Historka praví, že od té doby chodil i na záchod v čepici. Nakonec v Praze doslova ukecal jakési vysoce postavené soudruhy a ti ho vyslali opět do kapitalistické ciziny. Na „reoperaci“. Protože on jako z televize známá tvář socialistické propagandy, nemůže mezi lidi s vystříhanou „uličkou“ na hlavě. A ani si nemůže tu hlavu nechat úplně oholit, protože tak nemůže vypadat soudruzi, náš socialistický redaktor.

Strano milovaná – veď mne!
JZD – vesnice bez kulaků a parasitů!
Náš velký dík stachanovcům a úderníkům!

Václav Vlk st.

Pokud Vás mé vyprávění zaujalo, chystáme již třetí upravené a rozšířené vydání. Tentokrát v nakladatelství Jonathan Livingston. Kniha vyjde v průběhu února 2023. Zde si ji můžete předplatit za výjimečnou cenu https://www.dobreknihkupectvi.cz/stalo-to-za-hovno-a-stejne-byla-sranda-/