Lucko, tak by mě zajímalo, podle jakých učebnic se učí ve Francii tvoje děti. Protože takové učebnice rodného jazyka a dějepis, toť přímo esence vlastních představ „buditelů“ toho kterého národa. A také předobraz toho, co si dětičky ze školy odnesou v hlavách domů a co jim v nich pak straší často po celý život.

Vzpomínám si na svého kamaráda Andrése, rodilého Španěla. Ten se ve škole v Anglii v padesátých letech strašně těšil, že se budou v dějepisu učit o tom, jak španělská vojska vítězila v bojích s Angličany, protože pořád a pořád se jen učil, jak ti slavní Albionci porazili kdekoho. A jak byl zklamán, protože anglický dějepis sice podrobně popsal porážku španělské ARMADY (tedy španělského loďstva jedoucího dobýt Anglii), ale o tom, kdy a jak Španělé natloukli Anglánům, nebylo v dějepise ani slovo. Myslím si, že je to přímo typické. Všude. U nás, v Anglii, v Rusku i ve Francii.

Koukal jsem před lety do nějaké mých synů učebnice literatury pro základní školy a koukám, co nevidím. Učební pomůcka z poměrně nedávné doby obsahovala valnou část ukázek z literatury, jakou jsme tam měli i my v dobách tuhého stalinismu. Vsadil bych se, že učebnice pro základní školy jsou u nás jednou z nejkonzervativnějších věcí, jaké mohou být. Předpokládám, že na ministerstvu školství sedí úředníci a „odborníci“, kteří si předávají již hotové a osvědčené učebnice a podle momentální politické situace je jen mírně pozmění. No a když jdou do důchodu, předají židli buď synovi, nebo synovci. Což je na učebnicích vidět. Kníže Václav je jednou „svatý“, pak jen patronem Země české, případně buduje stát, a „nedá zahynouti nám ni budoucím“. V dobách spojenectví s našimi západními sousedy se zdůrazní, že se s nimi kamarádil a že dodával do Německa sto dvacet volů. Ostatně toto řešení bych, v souladu s názorem Voskovce a Wericha, podporoval. Neboť jak správně pravili: „Dovedete si představit, sto dvacet volů do Německa ročně? Jak by se to tady propucovalo?“

Přijít na to, kterého politika nahradit kterým, není tak složité. Zatímco kdysi nad vším bděl „stařičký mocnář“, pak přišel „tatíček“ Masaryk, byl vystřídán jistým knírkatým führerem, takže místo o 28. říjnu se dětičky učily, že „Adolf Hitler war geboren…“, zatímco my se šprtali, že Stalin a Lenin jsou naše spása. Myslím, že dneska už je tam zase tatíček Masaryk coby prezident Osvoboditel, zatímco za nás tam byl taky, ale jako představitel buržoazie, co dala střílet do dělníků. Dneska je tam Václav Havel pečený, uzený i marinovaný. Chudák Václav, jak jsem ho znal, pokud je v „Českém nebi“, tak mu nezbývá, než zahánět žal v nebeských hospodách, jestli tam nějaký maj´. Já si pamatuji, jak jsme se setkali (ne, netykali jsme si) v hospodě „Slavie“ ve Vysočanech a bylo to fajn. V putyce, kam chodili také topiči, ovšem z uhelných kotelen OPBH. Moji podřízení. Takže nikde žádní disidenti. Ale taky žádní fízlové. Topiči a místní Cikáni, dnes Romové, co po „Sametu“ z Vysočan zmizeli. A taková ta „galerka“ tehdejších časů, uhlíři a popeláři, drobní zlodějíčci a podobně.

Ti všichni fízly dobře znali. Ale znali i mně. Když jsem odtamtud tahal topiče z blokových kotelen, aby se vrátili do práce. Což nebývalo lehké. Kdyby tam byl nějaký fízl skutečně, dali by mi vědět.

Proč jsme se setkali zrovna tam? Protože v Čechách se zakládají spiklenecká hnutí, politické strany a kují protistátní pikle už tradičně v hospodách. To už je takový český zvyk!

Václav Vlk st.

okud Vás mé vyprávění zaujalo, právě vyšlo již třetí opravené a doplněné vydání mé knížky „Stálo to za hovno a stejně byla sranda“. Tentokrát v nakladatelství Jonathan Livingston. Zde si ji můžete objednat za zvýhodněnou cenu https://www.dobreknihkupectvi.cz/stalo-to-za-hovno-a-stejne-byla-sranda-/