Náskok do tramvaje měl však svá různá úskalí. Pamatuji si, jak jednoho jarního dne, kdy ženy nutí své manžely kupovat nový nábytek, malovat a podobné děsnosti, jel s námi na zadní plošině tramvaje číslo 3 muž, který vezl s sebou dlouhou lesklou záclonovou tyč. Mosaznou. Protože se s ní do tramvaje nevešel, postavil ji dole na poslední schůdek dveří a přidržoval ji, stoje ve vchodu, rukou.
Když se tramvaj ze spodní stanice Palmovka s obvyklým cuknutím a se zvukem „ee… eee… ééé…“ rozjela, vyřítil se zespoda z uličky nad Divadlem S. K. Neumanna a pod bývalou židovskou synagogou mladík, který začal sprintem tramvaj dobíhat.
Trojka vyjížděla ze stanice, nabírala rychlost, a mládenec také. Sledovali jsme s obdivem jeho statečný boj. Odborníci hlídali, zda si dobře srovná krok. Tramvaj i mladý muž plynule zrychlovali, jeho pravá ruka se již chytila přední tyče posledních dveří, podle stylu a provedení bylo vidět, že mezi nás zavítal Mistr Skokan, když tu potměšilý řidič tramvaje pootočil víc než obvykle klikou reostatu, tramvaj zaržála „…ÉÉÉééééé…“ a zrychlila, mládenec se odpíchl...
Najednou muž držící doposud záclonovou tyč zaječel. Naskakující mladík se totiž chytil omylem právě téhle tyče. A ne té napevno přimontované. Sice se jako zkušený mistr kung-fu, když cvik nevyjde, odpoutal, ale s tyčí v ruce se řítil dál. Příliš rychlý, v nepřirozeném náklonu dopředu, ruce s tyčí, drženou za chvíli ve vodorovné poloze jako provazochodec, se řítil prostředkem ulice. Tyč, kterou nedržel přesně uprostřed, jej táhla směrem doleva. Skokan v plném trysku přeběhl konec protějšího nástupního ostrůvku, který bdělí zákazníci pražských Dopravních podniků, zvyklí na všelijaké dramatické události v hromadné dopravě, rychle vyklidili. Jeho výkon už sledoval celý vůz. Boj s tyčí, rovnováhou a přitažlivostí zemskou byl odměňován pochvalnými výkřiky a výroky. Když běžec minul o fous dřevěnou ohradu, oddělující tehdy ulici od Libeňského nádraží, které tam tehdy ještě stálo, byl to téměř odměněno potleskem. Mládenec stále v hlubokém předklonu pádil, ač se to zdálo skoro nemožné, stále rychleji. Přímo před ním byly elektrické sloupy a zábradlí na začínajícím pešunku ( to je staropražsky označení nějakého svahu či náspu- v němčině Böschung) před Libeňským mostem. V běhu si vybral jako únikovou cestu jedinou volnou prostoru, a to díru mezi sloupy a ohradou. Tam byla mezera, ve které stály zbytky zdi a bezinkové roští. Jako geroj, jako neohrožený Ilja Muromec se s tyčí od záclon v rukou bez váhání vrhl do spásné prostory a zmizel.
„Panenko Maria,“ zvolala jakási starší paní, nedbajíc na to, že v tramvaji by mohl být nějaký člen Strany, ba dokonce i milicionář.
„Pani,“ naklonil se k ní průvodčí, „Panenka Maria mu bude hovno platná! Tam za těma keřema je starej židovskej hřbitov.“
„Jézusku,“ nedala se zastavit babka, „to já znám, voni ti židi maj takový veliký kamenný pomníky a těsně vedle sebe…“
„No právě,“ děl průvodčí, a aby ukončil ideologicky nebezpečnou rozpravu, zvolal velikým hlasem: „Přistoupil, prosím?!“
Pán, kterému původně tyč patřila, se vzpamatoval a začal řvát: „Zastavte! Zastavte, moje tyč! Co tomu řekne moje žena? Zastavte!!!“
Nábožná babička zvedla hlavu a důrazně pravila: „Víte co, pane?! Děte si s tou svou tyčí taky do prdele!!“
Bezinky nad hřbitovem se jen mírně třásly a tramvaj na lince číslo 3 rachotila, kymácela se a řinčela na cestě k Maninám.
Zdravíme IV. ročník běhu školy pro osvětové důstojníky!
Václav Vlk st.
Pokud Vás mé vyprávění zaujalo, chystáme již třetí upravené a rozšířené vydání. Tentokrát v nakladatelství Jonathan Livingston. Kniha vyjde v průběhu února 2023. Zde si ji můžete předplatit za výjimečnou cenu https://www.dobreknihkupectvi.cz/stalo-to-za-hovno-a-stejne-byla-sranda-/