Nejhroznější na tom bylo nejen to, že jak čeští, tak němečtí odborářští rekreanti evidentně naprosto netušili, jak se lyžuje, mnozí zcela určitě nikdy neslyšeli o fyzikálních zákonech. Takže je s radostným smíchem porušovali. Řítili se dolů jako vrávorající, padající, řvoucí, chechtající se a ječící, všemu nebezpečná lavina.

Padlo rozhodnutí, že „tudyma nazpátek určitě ne“. A tak při grogu – tehdá se to tak nebralo a toho rumu v té horké vodě bylo pomálu, obsluha v bufetech a hospodští běžně ředili „rum“ z 50 % z teplé vody a rumové tresti, takže i po třech grozích jste zůstávali celkem střízliví.

Po grogovém posílení organismu – v bufetu Na Rozcestí – jsme vyzvídali, kudy jinudy než proti proudu nahoru stoupajících běžkařů zpět.

„Nikudy jinudy zpět do Špindlu to nejde,“ pravili okolostojící lyžaři jednohlasně. Ale po vypití skleničky horkého nápoje se k nám přitočil mírně v kolenou nejistý občan, zřejmě místní zaměstnanec, a spiklenecky nám pošeptal, že támhle za Klínovkou je taková nenápadná cestička. Vede po stráni nad Svatým Petrem, a tou se dostanete až na sjezdovku u skokanských můstků. Jezdí prý tamtudy obsluha Klínovky, aby byla dole ve Špindlu rychle. A je prý to vyzkoušený a úplně bezvadný!

„Tutáč,“ pravil a zahalil nás oblakem rumové vůně. A pak si dal před pusu silně zahnojený prst a udělal „psssst“, což zahájilo jakési pochody uvnitř jeho zažívání, takže zrudl, zbledl, zaškytal a odpotácel se za kiosek.

„Jedeme po značce!“ pravil Láďa.

„Jedeme zkratkou!“ řekl jsem já. Chvíli jsme tam stáli a hleděli jeden druhému do očí.

„Nejdřív se tam dem podívat,“ řekli jsme pak oba a vydali se k haldě sněhu, za kterou se měla objevit tajná stezka dolů po stráni. Byla tam! Prozkoumali jsme úzkou stopu v korytě, které jsme objevili. Stopa, široká přesně jen na dvě lyže, se prudce zařezávala do šikmého svahu.

„Jedeme po značce!“ pravil jsem já.

„Jedeme tudy dolů,“ pravil Láďa a odpíchl se.

Vyrazili jsme uzoučkou lyžařskou stopou zaříznutou hluboko ve sněhu, kde se nedalo ani plužit, ani brzdit patkama, kde šlo jen jet, udržovat rovnováhu, a pokud byl člověk věřící, tiše se modlit. Pokud nebyl věřící, měl možnost rozjímat, zda ve svém světonázoru neučinil chybu. Protože představa, že vesmír je nekonečný a řídí se svými vlastními zákony na jednotlivci nezávislými, jednomu na duševní rovnováze při sešupu z kopce nepřidá. Tím méně filozofická představa, že náhoda se prý děje v průsečíku nutných dějů. Tady se zdálo, že některé děje budou zcela jistě nutné, jakou náhodu však přinesou, bylo ve hvězdách. Takže se opět vnucovala myšlenka konvertovat rychle na nějakou víru. Jedno jakou, ale musela by být taková, aby tu duševní proměnu zvládla i v tomhle fofru na zasněžené stráni.

Václav Vlk st.

Pokud Vás mé vyprávění zaujalo, právě vyšlo již třetí opravené a doplněné vydání mé knížky „Stálo to za hovno a stejně byla sranda“. Tentokrát v nakladatelství Jonathan Livingston. Zde si ji můžete objednat za zvýhodněnou cenu https://www.dobreknihkupectvi.cz/stalo-to-za-hovno-a-stejne-byla-sranda-/