JAK BYLO: Ruka šátralka

Fakt je, že v letech stalinistického komunismu, co se mnoha věcí týče, byli kluci poněkud „nevinní“. Ovšem nikoli po žádném hříchu nebažící. To tedy ne! Totiž jó! A jak! V našich představách se toho hříchu měla zúčastnit nějaká kočka, buchta či holka, a nejlépe aby to byla šťabajzna!

Člověk v životě řeší různé důležité a složité otázky, které jej trápí. V šestnácti letech například tu, jak se stát co nejdřív dospělým a užívat si doposud různých zakázaných slastí. Případných neřestí si člověk, jak jsme se tehdy domnívali, nikdy nemůže užít doma, ale je nutné vyrazit do velkého světa. Ovšem kam za hříchem velkoměsta, když je vám „skoro“ šestnáct a v kapse to zrovna nešustí? A když „užívání si“ pro vás doposud představovala návštěva „tanečních čajů“ v Juldě Fuldě (Park kultury a oddechu Julia Fučíka – dnes Výstaviště), v Rádiu (tehdejší Radiopalác), na Smícháči (Národní dům na Smíchově, v kterém od 60. let působil v suterénu klub Futurum, jeden z prvních bigbeatových klubů v Praze. Praví Wikipedie, my jsme té hudbě říkali rokenrol), případně vzpomínka na sobotní zhýralý večer v Alfě na Gottovi, kterého půlka kobyliské party znala ze školy??! Vrcholem hříchu bývala většinou ruka bloudilka při nočním doprovázení dívek z čajů a Alfy a podobných podniků. Kteréžto rčení „ruka šátralka“ uvedl do světa náš kamarád Jiří Grossman. A smutek, že už si s námi holky od určité doby nechtějí hrát na tatínka a maminku anebo na pana doktora. Když už se holky nechtěly moc šubelit a tancování nás už nebavilo, byl taky dobrý pivní flám od Malostranské besedy přes hospodu U Napoleona až po putyku U Krále brabantského. Tam dělal pingla táta našeho kamaráda a tam jsme tedy často, bez floka, končili. Tam nám nalili vždycky.

Pro mladší ročníky pak jen poznámku, že v té době, tedy mezi léty 55 až 60 byl zahraniční turista (s výjimkou zájezdu sovětských odborářů) v Praze stejně tak častý jako přistání Marťanů ve Stromovce. V těchhle hospodách na Malé Straně tehdy sedávali každý večer místní staříci a pár zapomenutých se instalatérů a zedníků.

Fasády opadané, ulice kluzké, kostely zavřené, po cestě od Malostranského náměstí nahoru Nerudovkou k „Napoleonovi“ nebo do hospody „U Krále Brabantského“ v Thunovské ulici, jsme ovšem mohli potkat jednorukého fotografa Josefe Sudka, který většinou vypadal jako vandrák, nebo malíře Jana Zrzavého, co vypadal jako kombinace Mikuláše a Krakonoše. A taky to zrovna nebyl elegán. Nejpravděpodobněji jsme ale potkali estébáky, co hlídali Hrad. Smrad a kouř z hnědého uhlí byl na Malé Straně tak děsný, že vytvářel mlhu. Funěli jsme do kopce a inhalovali saze a popílek a síru a těšili se do hospody, kde bylo nahuleno, byl tam otřískaný nábytek snad od doby císaře pána, smrděly tam hajzly a bylo tam velice útulno. Holky ale nikde nic moc.

Leč, jak zpíval později Pražský výběr: „Touha byla veliká…“ V očekávání těch velkých zážitků jsme vyrazili do centra Prahy. Tramvají jsme dojeli na Můstek. A kam teď dál? A co dělat či nedělat? Toť otázka! Být či nebýt nás nezajímalo, my jsme byli, tady a teď, a chtěli jsme si něco užít.

„Sem slyšel něco od našeho mistra,“ pravil Láďa, „že je to dobrý v Glóbusu. Támdle!“ ukázal rukou směrem k Vltavě.

A přikrčil se, aby mu ji někdo nenatáhl. Láďa byl výškou ostatním jen trochu nad pás a z domova byl zvyklý, že mu ji každou chvíli někdo natáh. Jen tak.

A kdyby si někdo myslel, jak jsme na něj byli zlí, nebyla to pravda! On byl s námi spokojen! Nás jen občas přepadla taková podvědomá představa, že Láďa má dostat lepanec každou chvíli, že by jinak vypadl ze cviku.

Václav Vlk st.

Pokud Vás mé vyprávění zaujalo, právě vyšlo již třetí opravené a doplněné vydání mé knížky „Stálo to za hovno a stejně byla sranda“. Tentokrát v nakladatelství Jonathan Livingston. Zde si ji můžete objednat za zvýhodněnou cenu https://www.dobreknihkupectvi.cz/stalo-to-za-hovno-a-stejne-byla-sranda-