Stáli jsme při této rozmluvě na strategickém místě. Před Redutou. Slovník naučný nám podává výklad, že „reduta“ může být pevnostní opevnění anebo budova ve starém Řecku pro hudební představení. Tahle Reduta byla kulturní „pevnost“, ale v podzemí. Každý, kdo v budoucnu v příštích desetiletích něco v kultuře a divadle znamenal, chodil do Reduty. Tedy jistě i ti, kteří se, ehm, ehm, když kouknu na sebe, žádnými význačnými umělci nestali.

Jak praví Bible, Matouš 22:14 B21, je „Je totiž mnoho povolaných, ale málo vyvolených.“

Pro mladého muže a jistě i mladou dívku je nutné být vždycky ve správnou dobu na strategickém místě. Reduta – vinárna, bar a divadlo, všechno tři patra pod zemí – hřměla životem. Kamarádi z kapely zvané B Club hudli, co mohli, a my jsme sledovali příchod dívek. Dívky přicházejíce..., přicházedše… přicházejícouše... Zatracená čeština. Prostě jak šly seshora po těch šikmých schodech od baru v horním prvním podzemním patře, zvaném Kasino na palubě, skýtaly zezdola zajímavý pohled. Sukně se nosily v pase sepnuté tím již jmenovaným páskem a pod nimi bylo neuvěřitelné množství načechraných spodniček, bílých a vyztužených. Mezi sukní a první bílou spodničkou pak byla vložena síť. Jo, jo, taková ta síť, co se dodnes dává do oken proti mouchám. Tehdy vytvářela ze sukně a spodniček něco, čemu jsme říkali bonbónek. Zpod sukýnky na nás mrkala opálená holčičí kolena, a když měl člověk hodně fantazie, tak si mohl představovat, že vidí i něco víc. Hudrání Jaroslava, co ta „jeho sukně“ chce nebo nechce, mi bylo fuk…

Dolů po schodech, po rudém koberci upevněném tyčemi, se šinuly další sukénky i se svým půvabným obsahem. Nevím, kdo měl ten koberec upevnit pořádně tyčemi, ale vím, že to neudělal. Koberec vypadal jako že nic, ale zatím něco. Lehounce se hýbal. Prostě nedržel.

Jako očarován jsem sledoval krásku, jak se ladně vrtí v bocích a zvedá kolena tak přesně vysoko, abych něco jako viděl, i když nic neuvidím, protože mě, potvora, samozřejmě ihned zaregistrovala. Ze sálu jsem slyšel zaznít sólo na kornet a pak následovala slova tromboňáka Jardy Pulcharta, že orchestr vyhlašuje pětiminutovou přestávku na desetiminutovou pauzu, aby mohl za čtvrt hodiny začít opět hrát. Kamarád vedle mě cosi povídal, seshora z Kasina na palubě břinkal klimpr obsluhovaný Rudou Roklem, ve vzduchu byl cítit kouř a alkohol; dívku, co jsem tam s ní byl, jsem zahlédl koutkem oka, jak s nafučenou tvářičkou hledá, kde zase jsem. Ale já se nemohl od té podívané odtrhnout. Viděl jsem, že takové ty klapičky na konci kobercových tyčí, co měly ten koberec držet, jsou některé otevřené. Tudíž ten koberec nedržel. A to přesto, že jsem po něm před chvílí šel, a to musely být ty držáky zaklapnuté. To totiž ještě držel. Něco tu nehrálo.

Dolů po schodech sestupovaly nově příchozí dívenky a hihňaly se. Letmo jsem v rohu zahlédl potutelně se usmívajícího kluka, ale nemohl jsem nic říct. Slovo by ze mě nevyšlo. Cosi mě drželo pod krkem, koukal jsem, jak ta první červená sukně doskotačila doprostřed schodů, přešla jednu otevřenou tyč a pak druhou a tu třetí povolenou tyč už nepřešla. Koberec obživl, zavlnil se, dívka vyjekla, vyhodila nohy nahoru, a tím vytrhla i další tyče. Horní část koberce sebou škubla, ty dvě další sukně nahoře na schodech zaječely, také vyhodily nohy nahoru, ve vzduchu bylo najednou víc stehen než na spartakiádní skladbě dorostenek a kalhotek víc, než měli tehdá v Bílé labuti. Koberec se zvedl a nesl ty dívenky dolů na mne a vlastně na nás všechny dole. Neuhnuli jsme. My jsme byli tak zmrazení tou krásou spodniček, vlajícího koberce, dívčích zadečků a zvuků dixielandu kolem nás, že jsme neměli sílu uhnout. Jako berani.

Jak by řekl Bohumil Hrabal: „…a neuvěřitelné se stalo skutkem“. A byla to, jak se říká v pohádkách, krása nesmírná.

Václav Vlk st.

Pokud Vás mé vyprávění zaujalo, chystáme již třetí upravené a rozšířené vydání. Tentokrát v nakladatelství Jonathan Livingston. Kniha vyjde v průběhu února 2023. Zde si ji můžete předplatit za výjimečnou cenu https://www.dobreknihkupectvi.cz/stalo-to-za-hovno-a-stejne-byla-sranda-/