A nakonec, vždy se tomu znovu a znovu divím, z původně stále se po zemi válejícího a jak na lesy řvoucího dítěte se zrodí lyžař. První sjetý kopeček, pak větší kopeček, pak prvně s tátou na kotvě, a najednou otec zjistí, že ne že on hlídá děti, jestli se někde neztratily, ale děti naopak netrpělivě postávají dole pod lanovkou, podupávají a s významnými pošklebky piští:

„Tatííí, kde si zase býýýl? Tobě to trvááá,“ a než se otec nadechne a vymyslí pádnou odpověď, dítka už jedou nahoru a otec se smutně poohlíží, není-li v dohledu někde aspoň bufáč, že by si dal kafe. Nebo rum.

A zatímco malí kluci jezdí tak, že jejich styl občas vybočuje z běžných fyzikálních zákonů, už maličké holčičky zůstávají elegantní, dbají na oblečení a vzhled a jezdí nejlépe vždycky dvě spolu, aby mohly celou cestu dolů a nahoru důkladně probrat různé skutečnosti, jako že ten nový lanovkář, „holky, ten je… tý, vidělas ho, ten je kráásnej,“ a tak různě.

Ovšem kdo se stane skutečným lyžařem, chce stále dál a stále výš. Nejdřív na kopec za chalupou, pak do Vrchlabí, pak už následuje slavný Špindl… A pak už nebylo za našeho mládí nic, protože v Tatrách byli medvědi, ale skoro žádné lyžařské lanovky, a na hranicích bdělí příslušníci PS. Ale v očích nás všech se – aspoň v duchu – odrážely bílé štíty velehor. I když jsme stáli v Rokytnici.

Ale i tak se dala zažít neuvěřitelná dobrodružství. Pořád jen jezdit lanovkou nahoru a dole pak stát hodinu frontu, to člověka přestane brzo bavit. A tak je čas vyrazit na výlet. Vázání Kandahár, univerzální pro sjezd i chod, se vzadu povolilo a vyrazili jsme s kamarádem Láďou do hor. Od lanovky na Pláních do kopce podle značky směr bouda zvaná Klínovka. Dva kroky dopředu, pak to popojelo zpátky, pak chvíli jako viselec na bambusových hůlkách kousek nahoru a rychle na stranu. Dolů se řítí šílená rodina vedená stodvacetikilovou ženštinou oblečenou v plandajících golfkách a větrovce, pod kterou by se vešlo šapitó menšího rodinného cirkusu.

Rodinka golemů se prořítila kolem nás. Když jsme vylezli zpod větví smrků, kam jsme se ukryli, vyjela proti nám skupina odborářských rekreantů, z nichž mnozí měli lyže zcela určitě na nohou poprvé. Bělousová s Protopopovem by bledli závistí nad kreacemi, co tihle umělci předváděli. Jízda na jedné noze s druhou lyží otočenou naštorc byla běžným provedením. Celkem běžné bylo plužení tak široké, že dotyčná, nohy od sebe, drncala zadkem o sníh. Bylo zde viděti skoky střemhlav do houští, několikeré vruty a výskoky končící efektními salty vpřed i vzad i výskoky a otočky Ritber… Rytbur…, prostě rytí hubou ve sněhu a další excentrické cviky. Jen rychlý ústup za stromy nás na chvíli zachránil, tahle pohroma se přehnala a my vylezli pár metrů nahoru. Ale pak se seshora ozvalo děsivé řvaní „POCÓR, POCÓR, ACHTUNG!!“ a projela skupinka dederonských návštěvníků, z nichž část měla na nohou celoplastové lyže a byla obuta do gumových lyžáků a další část měla na sobě lyžařskou výzbroj, kterou zřejmě do DDR vrátila Rudá armáda jako pozůstatky po výzbroji wehrmachtu, kterou Němci zapomněli u Stalingradu. I oblečky měli podobné. Jestli uměli všichni Němci takhle lyžovat, je jasné, proč do té Moskvy v zimě nemohli nikdy dojít.

Václav Vlk st.

Pokud Vás mé vyprávění zaujalo, právě vyšlo již třetí opravené a doplněné vydání mé knížky „Stálo to za hovno a stejně byla sranda“. Tentokrát v nakladatelství Jonathan Livingston. Zde si ji můžete objednat za zvýhodněnou cenu https://www.dobreknihkupectvi.cz/stalo-to-za-hovno-a-stejne-byla-sranda-/