Milá Lucie, poskytne-li věci znalý, zralý muž mladé dámě poučení o tom, jak je to vlastně s básníky, může se cítit vcelku dobře. Vykonal dobrý skutek a ochránil nezkušené mládí. Tedy aspoň teoreticky. Předpokládám tedy, že tě první část mého vyprávění nejen pobavila, ale i poučila.

Ovšem pozor! Co je do básníků?! Ti sedávají v kavárnách, vinárnách a na lavičkách parků, případně podnikají dlouhé romantické procházky. A místo činů většinou furt jen mluví. Takže až na možnost nachlazení při procházkách a posedávání na lavičkách v parku nehrozí dívkám většinou přímé morální nebezpečí. Dívka je v bezpečí většinou do té doby, dokud mladý muž zaměstnává svůj mozek lyrikou. Jakmile začnou pracovat jeho ruce, básník se vytrácí, objevuje se obyčejný mužský a tam už nemusím žádným dívkám radit, jsa chlap. Tam si dívky už od dob prvobytně pospolné společnosti poradily vždycky samy. A dobře, o čemž svědčí existence těch několika miliard dnešních obyvatel zeměkoule.

Dneska, Lucie, bydlíš v Paříži, a tak jistě pochopíš, že další moje povídání se musí týkat také umění malířského. Protože Paříž a obrazy, to jedno jest. V Paříži jsou obrázky a obrazy všude. V palácích, na ulicích, v krámcích, v Louvru, v parku u Sacré-Cœur a vůbec. A kde jsou obrazy, tam jsou i malíři.

Největší nebezpečí dívčí nevinnosti hrozí právě od nich. Může říci mladý básník své vyvolené: „Hele, svlíkej se, bude se dělat umění?“ No, to nemůže. Zatímco výtvarný umělec může. A v tom je jejich rafinovanost. Takže mladá dáma se seznámí s různými umělci, malíře (umělecké, ne pokojů!) nevyjímaje. Ale brzo se ukáže, že dotyčným jsou od začátku všechny ženy a dívky jen prostředkem k vyjádření jejich uměleckých ambicí – to v lepším případě. Protože kdejaký takový umělec je „od Drážďan“, ale moc málo jich je „od Berouna“.

Říkaly to dřív svíčkové báby a dnes to tvrdí některé feministky. Ten horší a častější případ nebudu raději s ohledem na spanilomyslné čtenářky ani popisovat. Něco o tom vím. Ty určitě, Lucie, ani netušíš, že já sám jsem se jen taktak nestal malířem! Jistěže akademickým!! Naštěstí zasáhla „rodná strana“ a zavedla mě do pracovního procesu. Takže jsem byl nakonec erotického dusna malířských ateliérů ušetřen. I když erotické dusno…

V prostředí výtvarných umělců jsem slyšel vtip:

Sedí malíř a jeho modelka v ateliéru, je líné a klidné dopoledne, oba popíjejí kávu, něco málo koňaku, povídají a klábosí. Kouř z cigaret stoupá vzhůru. Tu pojednou malíř vyskočí a začne horečně pobíhat po ateliéru, mává štětci a pobízí přítomnou modelku:
„Dělej, dělej, svlíkej se, fofrem!“
„Co se děje?“ diví se kráska.
„Sakra nezdržuj a svlíkej se! Jde moje manželka!“

Než budu pokračovat, ještě jednu radu. Když už se seznámí mladá dívka s malířem, tak nejlépe s abstraktním. Protože každý malíř většinou chce všechny holky, dívky a dámy, které zná a které jsou pohledné, malovat. Většinou „jen tak“. No a kdyby už k tomu došlo, tak na těch třech modrožlutých čárách na plátně nebo z obrazu, kde dotyčné roste hlava z břicha a místo dvou rukou má tři, tak tam by tě ani vlastní matka nepoznala. Natož pak případný budoucí manžel.

A kdyby to už byl realistický malíř, pak doporučuji systém „Maja“. To je ten slavný obraz, na kterém je jednou dáma celá svůdná, ale oblečená, a na tom druhém už ji zdobí jen její nevinnost. Případná. Eventuální. Nepravděpodobná, ale možná. No a ten druhý obraz se ukáže až později. Nejlépe, až když je na pravdě boží manžel, malíř anebo objekt malování.

Nevím, jak je to dnes tady a jak v Paříži, ale za našeho mládí chtěl být malířem – tedy uměleckým – kdekdo. Ovšem na to je potřebné přímo odborné studium. A příprava. Ale zpočátku je to asi jaksi jedno. Hlavní je cíl. Býti malířem. A sehnat nějakou modelku. Co by v rámci vyšší kultury tak nějak postávala někde nahatá.

Václav Vlk st.

Pokud Vás mé vyprávění zaujalo, chystáme již třetí upravené a rozšířené vydání. Tentokrát v nakladatelství Jonathan Livingston. Kniha vyjde v průběhu února 2023. Zde si ji můžete předplatit za výjimečnou cenu https://www.dobreknihkupectvi.cz/stalo-to-za-hovno-a-stejne-byla-sranda-/