JAK BYLO: Pamětníci si většinou prd pamatují

Milí čtenáři, začínám další seriál svých vyprávění pro starší a pokročilé a předem vydávám toto
Místopřísežné prohlášení
Autor tímto slavnostně prohlašuje, že všechny osoby, události, citované myšlenky, verše i texty písní zaznamenal tak, jak si je pamatuje on. Jak to bylo ve skutečnosti a jak přesně se z historického hlediska věci odehrávaly, jaká měly osoby občanská jména, jak se verše přesně rýmovaly a písně zněly, do toho ho netahejte. Tohle není dějepis ani umělecká kritika, to je to, co jsme zažili a jak si to já pamatuji.
Dokud si to ještě pamatuji.
Autor

Pamětníci se vyznačují většinou tím, že si často nic nepamatují. A pokud si něco pamatují, mnohdy je holá fakta usvědčí z toho, že to, co si pamatují, si vlastně pamatují blbě. Což pamětníky štve, a tak se hádají mezi sebou. Například o to, jak je to možný, že Šemík prchal po onom slavném skoku z Vyšehradu směrem k Radotínu, zatímco Horymír k Neumětelům. Navíc si nemohou vzpomenout, kde vlastně ty Neumětely leží, takže se pohádají i o tohle a zapomenou, proč se vlastně původně hádali…

Lidská paměť je vůbec věc ošidná, o čemž by mohl vyprávět kdekterý novinář, kriminalista anebo historik. Je vědecky dokázáno, že pokud se vyptáte několika očitých svědků dopravní nehody, co se vlastně stalo a kdo co udělal, jeden bude tvrdit, že to auto, co nabouralo do druhýho auta, řídil fousatý chlap. Druhý bude přesvědčen, že šoférovala zmalovaná ženská, další řekne, že přesně neví, ale ten řidič měl určitě na hlavě klobouk, když jel tak blbě. Protože tak blbě řídí jen chlapi v kloboucích. A to druhý auto, co bylo nabouraný, to byla podle jedněch modrá škodovka, podle jiného zelený ford a další přísahá na mercedes. A pak se zjistí, že to první byla dodávka KIA a řídil ji pankáč s čírem na hlavě a náušnicí v uchu. A to druhý auto tam žádný nebylo. Protože to byl motocykl.

Jen tak kontrolní otázka svěžesti paměti pro starší ročníky (ale rychle): jaký byl rozdíl mezi TIKI a PEZem? Makačka na bednu, co?

Slavní pamětníci často píší paměti, aby si vzpomněli na to, co vlastně vyváděli v mládí. Což vypadá většinou tak, pokud nejde o autora typu Maxima Gorkého, že si najdou nějakého nepříliš slavného spisovatele, namluví mu to na mikrofon, dodají fotky a vůbec dokumentaci a pak, až to vyjde, si to povídání o sobě přečtou. A pokud jsou soudní, tak se sami nad sebou podiví, co se dočetli a jak byli vlastně úžasně inteligentní, krásní a vůbec vzdělaní. A jdou si vybrat penízky. A je to.

Ovšem, přátelé, co obyčejný člověk? Může ten napsat paměti? No může. Ale kde na to vezme čas a kdo mu to taky vydá, že? A přitom my všichni – my, vy, oni, ony i ona – bychom rádi přednesli světu svůj příspěvek. Své paměti. Své názory. Zvláště, jak správně říkal slavný prvorepublikový komik Jára Kohout, když už člověk všechno poznal, všechno se naučil a skoro všechno viděl.

V poslední době se často vykládá, že naše generace, ročníky narozené tak někdy mezi roky 1938 až 1968, už nejsou k ničemu, nikdo je nepotřebuje, a dokonce se obecně tvrdí, že jsme si ani nic zajímavého neužili, nezažili, a vůbec. Což není pravda!

Tak to ne, takhle to nebylo!

Jak jsem zjistil z reakcí čtenářů na stránkách internetového časopisu Neviditelný pes, kde některá moje ale i cizí povídání vyšla, náš obecný názor na naše vlastní mládí je takový, že i když to většinou stálo za hovno, na druhé straně byla aspoň sranda.

A tak vznikla tahle knížka. Ovšem také díky tomu, že jsem, věřte nevěřte, našel někoho, kdo byl ochoten ty moje – tedy vlastně „naše“ – vzpomínky poslouchat. Tedy posloužit jako ono pověstné ucho, kterému každý vypravěč musí, aby to mělo nějaký smysl, svá povídání adresovat. Takhle to autoři dělají odpradávna. Už ve škole nás učili, že tak nějak to dělal i jistý Homér, a to že byl panečku nějaký autor.

Pojďme se vnořit do doby nedávno minulé. Do našeho mládí. A zavzpomínejme si, pobavme se a pochvalme sami sebe. (Aspoň trochu, že jo?!) Jak říkával pan režisér Bouma, když jsme natočili další díl Receptáře: „Musíme si to pochválit! Nikdo jiný to za nás neudělá.“

P. S. Přečetla-li tuto zahajovací kapitolu osoba mladší a má pocit, že je řeč o středověku (já to dělám tak, že už v knihkupectví před zaplacením se snažím přečíst aspoň první kapitolu, abych věděl, zda je to pitomý, nebo jestli to mám koupit, za ty peníze), může knížku zakoupit a třeba věnovat tatínkovi, matince, dědovi s babičkou a přátelům a kamarádům. A také potomkům a případně do foroty prapotomkům, aby si četli, jací jsme byli jonáci. Protože, přátelé, kdo si čte, ten si vlastně hraje. A kdo si hraje, nezlobí!

A význam tohoto sdělení chápe každý, kdo má doma nějakého potomka. Vím to z vlastní zkušenosti. Už jsem dědeček.

Václav Vlk st.

Pokud Vás mé vyprávění zaujalo, chystáme již třetí upravené a rozšířené vydání. Tentokrát v nakladatelství Jonathan Livingston. Kniha vyjde v průběhu února 2023. Zde si ji můžete předplatit za výjimečnou cenu https://www.dobreknihkupectvi.cz/stalo-to-za-hovno-a-stejne-byla-sranda-/