Nevím, Lucko, jak je to tam u vás ve Francii. Jestli tam máte státní zdravotní pojištění nebo ne, ale socialističtí Francouzi spíš jo. Ale po pravdě to mě nezajímá zase tak, abych se s ním chtěl „perzónlich“ seznámit. Mně stačí na celý život naše zdravotnictví. I když mezi náma, není zase tak blbý, jak se vykládá. Ale to, jak vypadala stará Marseille, když jsem tam naposledy byl, ty opadaný secesní baráky, bordel, podepřený pavlače, to je jak u nás za totáče. A nahoře nad starým městem nemlich ty samý paneláky jako u nás na Proseku. Nevím, jestli se to tam od té doby změnilo. U nás ano. Tam to tehdy vypadalo jako v době, kdy se o bytový fond staral OPBH (Obvodní podnik bytového hospodářství).

Zkratka podniku, který měl v popisu práce péči o zestátněný bytový fond – OPBH – se překládala takto:

„Odevzdej Peníze, Bydlíš Hned!“

Což byl zásadní rozdíl proti označení zařízení, kde měli soudruzi lékaři a soudružky sestřičky pečovat o naše tělesné schránky. Zkratku OÚNZ (Obvodní ústav národního zdraví) lid překládal jako:

„Odevzdej Úplatek, Nebo Zemřeš!“

Občané starší i občané střední generace vědí, o co šlo. Občané mladí sice nevědí, ale myslím, že o nic nepřišli. Ostatně ti, co dodnes bydlí v obecních barácích, a my všichni, co chodíme do našich nemocnic, vedených naším drahým, ach, jak nám všem „drahým“, ministerstvem zdravotnictví, si tu vzpomínku dovedeme po setkání se „soudružkou sestřičkou“, jakých je ještě v pracovním procesu plno, lehce obnovit.

Doba a kádrové prověrky po roce 1969 nás rozehnaly světa kraj. Mne na OPBH. Na domovní správu. Tedy přímo na bojovou linii styku s občany. Žádosti nájemníků a jejich stýskání na neutěšený stav bytů a domů se srážely se socialistickou realitou. Zedníci od rána chlastali v hospodě, společně s instalatéry. V putykách v centrech měst byli promíšeni s úředníky v ošuntělých oblecích, kteří odešli v devět na svačinu a vraceli se kolem druhé, aby pak vyrazili buď domů, anebo do jiné hospody. Přesvědčit jakoukoliv socialistickou firmu, aby něco udělala, bylo skoro marné snažení.

Důchodkyně neměly celý den co dělat. V televizi byla dva programy, bolševické „Kluby důchodců“ nebo „Agitační střediska“ se využívaly hlavně v zimě. Protože tam měli ke čtení většinou jen Rudé právo anebo Práci, případně časopis „Svět sovětů“. Ovšem hřála tam kamna na uhlí.

Návštěva Agitačního střediska tedy probíhala jen proto, aby se ušetřilo za uhlí a nemuselo se tak brzo zatápět. Až na nové paneláky většina starých státních domů měla jen kamna na uhlí. A uhlí bylo málo, a bylo drahé. A uhlíři děsivě kradli! Platil jsi 5 metráků a vysypali ti na chodník, když to dobře dopadlo, čtyři.

Ovšem když ohřívající se důchodce, bývalé zaměstnance vysočanských fabrik, přepadla při ohřívání se nějaká soudružka z uličního výboru KSČ s nějakou „přednáškou“, vydrželi tam jen úplně hluší stařečkové. Jít se ohřát k dětem nešlo, ty byly většinou v práci. A pokud měly také kamna na uhlí, tak se v nich zatápělo, až se přišlo ze šichty. Tedy kolem třetí odpoledne. Takže babky dělaly okruhy po doktorech a úřadech. Návštěvní dny na OPBH, Národním výboru a jiných institucích byly dvakrát týdně, v pondělí a ve středu. A pěkně od osmi do rána do 18 hodiny večerní. Ve starých Vysočanech na Domovní správě, tedy provozovně, to byl od rána nepřetržitý proud babek, občas vystřídaný nějakým běžným nájemníkem.

My jsme sídlili v polosuterénu, měli plynové topení a v létě tam zase bylo chladno, a tak se tam babky a sem tam nějaký děda doslova houfovali.

Václav Vlk st.

Pokud Vás mé vyprávění zaujalo, právě vyšlo již třetí opravené a doplněné vydání mé knížky „Stálo to za hovno a stejně byla sranda“. Tentokrát v nakladatelství Jonathan Livingston. Zde si ji můžete objednat za zvýhodněnou cenu Odkaz