Leč i soudruh naprosto seriózní, pokynů Strany a předsedy ROH poslušný, osoba z nejrůznějších důvodů příkazy plnící, mohl si občas na 1. máje užít. František, no, říkejme mu František, býval mistrem na dílně. A protože vzdělání jaksi nesplňoval, obě děti měl na školách a bylo nutno je tam udržet a na záda už byl taky chabrus a na nošení pytlů už si netroufal, pilně zdobil nástěnky, chodil na prvomájové manifestace a na dílně přimhuřoval oko, aby si pracující nemysleli, že je kurva.

František toho dne došel až na Václavské náměstí, kde se manifestace konala. Pochodoval v řadě kousek vedle soudruha ředitele, mával mávátkem, aby ho bylo vidět, a sám sebe považoval za sraba, ale nemohl si pomoci. Hned dole na Můstku za tribunou vypadl z průvodu a snažil se prodrat po chodníku nazpátek Václavákem nahoru, aby byl co nejdřív doma. Všechny průchody v domech byly kvůlivá diverzantům (a hlavně kvůli zdrhačům z průvodu) uzavřené, musel se tedy drát proti proudu lidí. Už od prostředku Václaváku mu docházely síly. Nebyl nejmladší a vejšlap z Vysočan na Václavák, a když se přitom neustále postává v ulicích na přechodných shromaždištích, to by jednoho zmohlo. Zahnul tedy u koně doprava, že to vezme přes Legerku a pak domů. V ohybu, za zábradlím, však čekala zrada. Seshora se hrnul proud jakýchsi opožděných demonstrantů, který ho přimáčkl k zábradlí. Ovšem mezi ním a tyčí zábradlí byla jakási soudružka. Obrácená k němu zády. Tlak davu jej přimáčkl k širokému pozadí dotyčné soudružky a tlačil jej stále a nepřetržitě…

Situace byla prekérní. František totiž najednou zjistil, že to, čeho doma dosahuje už jen díky jistým manipulacím a intenzivním vnitřním fantaziím o dámách, vypadajících a chovajících se zcela jinak než jeho zákonitá manželka, se zde, uprostřed davu, kdy mu nad hlavou vykřikoval amplion revoluční hesla, se děje jaksi samo od sebe. Pokoušel se od soudružky odpoutat. Ovšem dav, který se za jeho zády snažil dostat na Václavák, tlačený zpět těmi, kteří se chtěli z Václaváku dostat pryč, mu nedovolil skoro se ani hnout. Tlak navíc sílil. A mírně pulzoval. A tlačil na jeho záda. A jeho, řekněme spodní část hrudi, narážela na bohatýrské pozadí neznámé soudružky. Soudružka to byla, měla odznak!

„No, co si to dovolujete…?“ syčela polohlasně. „Jestli toho okamžitě nenecháte...“

„Prosim vás, paní, totiž soudružko, proboha, nikoho nevolejte, já za to nemůžu, to ono samo, jak jsem tak přimáčknutej, věřte mi, já bych si sám nikdy nedovolil...,“ blekotal František.

„Tak s tim něco udělejte,“ hučela dozadu soudružka. „Okamžitě s tim něco udělejte, nebo zavolám...“

„Paní, tiše, dyť nás lidi uslyšej! Já za nic nemůžu!! To ne já!! To von sám, dyť von si nedá poručit, já už to v duchu zkoušel, ale von, jak je tak přimáčknutej k…“

„K čemu? K čemu že je přimáčknutej?? No řekněte to!“ zvyšovala hlas dotyčná. Pak jí to asi došlo a zasyčela: „Teda ne abyste to řek!“

Chvíli bylo ticho, pokud je možno hovořit o tichu uprostřed řevu hesel z tlampačů. Situace byla patová.

Václav Vlk st.

______________________________________________________

Pokud Vás mé vyprávění zaujalo, právě vyšlo již třetí opravené a doplněné vydání mé knížky „Stálo to za hovno a stejně byla sranda“. Tentokrát v nakladatelství Jonathan Livingston. Zde si ji můžete objednat za zvýhodněnou cenu https://www.dobreknihkupectvi.cz/stalo-to-za-hovno-a-stejne-byla-sranda-/