Neviditelný pes

JAK BYLO: Návštěvní dny

diskuse (4)

Návštěvní dny na OPBH se skládaly z trpělivého odpovídání babičkám, které nechápaly, proč je v pořádku, když do střechy teče, a z hádání s ostatními rozzuřenými nájemníky. Jak kdy a jak kde. Staré babky si navíc vlastně chodily hlavně popovídat. V pondělí na ONV na sociálku anebo na byťák, v úterý čekaly ve frontě u masny, zda přivezou bůček, ve středu šly na OPBH, takže to bylo na nás, a ve čtvrtek zamířily k obvodnímu lékaři. V pátek stávaly v proluce u „Ruského dvora“ od čtyř od rána na „křapky“. Tedy na nakřáplá vajíčka, která se prodávala po platech se slevou. A ty babky tam každý pátek od noci stály, přestože jestli bylo něčeho dost, tak to byly ty křapky, kterých vždycky přivezli plný návěs. Ani soudružky Rusky, manželky sovětských důstojníků z Milovic, které jezdily nakupovat do Prahy a vystupovaly na nádraží Vysočany, je nedokázaly vykoupit. Ty křapky.

Polosuterénní kanceláře domovní správy žily přes den svým klidným životem. Dámy v předpisu nájemného klapaly na starých zetách – psacích strojích, které těžce, ale stále fungovaly, zatímco „moderní“ psací stroje čekaly na opravu. Jediný elektrický psací stroj, který jsme měli, sovětský Jatraň, se moc nezapínal, protože při psaní vydával zvuk, jako když se střílí z kulometu. Psalo se na něm většinou jen něco, co bylo potřeba aspoň šestkrát propsat přes kopírák. Jeho síla byla tak velká, že i na posledním papíře byla místo písmena O dírka skrz naskrz.

Sovětský stroj Jatraň byl neuvěřitelný. Ruské elektrické psací stroje, „éto byly mašíny dějstvitělno savětskyje“. O jejich parametrech se vyprávěla následující historka:

To jednou v Sovětském svazu odcházela do důchodu zasloužilá údernice Nina Nikolajevna. I přišel předseda odborů a povídá: „Ty, Nino Nikolajevno, copak by sis, jako vzorná pracovnice, přála za dárek k tvému odchodu do důchodu?“
„Nu što?!“ pravila Nina Nikolajevna. „Takový ten psací stroj, od nás z fabriky, jak je tu děláme,“ a usmála se.
„Ty, Ninočka,“ zamyslel se předseda. „Psací stroj bys chtěla, holubičko? A proč? Mezi námi,“ naklonil se k Nině Nikolajevně, „neříkej, že sis za ta léta neodnesla něco domů! Nu skaži!“
„No, předsedo,“ vzdychla Nina Nikolajevna, „i to víš, že jsem si, však to znáš, občas něco maličko odnesla.“
„No tak co? V čem je problém?“ nedal se předseda. „Proč tedy ten psací stroj?“
„Víš, Ivane Iványči,“ vzdychne Nina Nikolajevna, „co bych ti lhala! Celý život pracuji v naší továrně na psací stroje, odborné školení mám, člověk si říká, tak a tak, něco jsem odnesla, mnoho přemýšlela…“
„No pokračuj, skaži, holubičko sivá. Kakoj problém?“ diví se stále předseda.

stalo

„Znaješ ty, Ivane Iványči, nosila jsem, plánovala…, ale ať to skládám, jak to skládám, vždycky z toho vyjde lehký kulomet!“ Tož tak.
Václav Vlk st.
Pokud Vás mé vyprávění zaujalo, právě vyšlo již třetí opravené a doplněné vydání mé knížky „Stálo to za hovno a stejně byla sranda“. Tentokrát v nakladatelství Jonathan Livingston. Zde si ji můžete objednat za zvýhodněnou cenu https://www.dobreknihkupectvi.cz/stalo-to-za-hovno-a-stejne-byla-sranda-

zpět na článek