A v Paříži byli po roce 68 všichni na Čechoslováky hodní. Třeba když jsme přijeli první den do Paříže, ne, a ne Spartaka zaparkovat! Na hlídaný parking nebylo, a tak jsem se snažil vecpat auto do jediné mezery, zrovna pod cedulí Zákaz zastavení, kde byla ještě dole připevněna bílá tabulka: Arrêt! To jako že je zdůrazněný, ten zákaz zastavení. A pařížský policajt mi při tom couvání do mezírky u chodníku ještě ukazoval, abych si auto náhodou moc neodřel. Krásná vzpomínka, až na ten konec. To mě krátce po návratu do Prahy zabásli soudruzi esenbáci.

No a za dvacet let jsi procházela touhle ulicí vedoucí k Eiffelovce ty. A tak by mě, čistě jako chlapa, zajímalo, zda jsou Pařížanky stále tak oprsklé, jako když jsem tam byl před více než padesáti lety. Courali jsme tehdy s mojí mladou ženou po Champs Élysées a nakukovali do krámků. Žena měla oči pro všechny možné a nemožné šatičky a botičky a podobné věci, až jsem z toho občas musel utéct. Ne kvůlivá tomu, že by si žena chtěla něco koupit. Nemohla, nebylo za co. Ale ty holky francouzský jedny nestydatý, tehdy byla móda nenosit podprsenky, tak ty si oblíkaly a svlíkaly rovnou v těch butikách trička a šaty a vůbec, rvaly to přes hlavu sem a tam, všude holý těla a ňader jak v nějaký „ňadrárně“. Na to jsem nebyl z Prahy zvyklý. Spasil mě útěk.

Určitě to Pařížankám dodneška sluší. No, ale jak a kde si dneska holky zkouší trička, to už není moje věc. Ostatně, s módou to mají chlapi vždycky složité. Už od mládí. Dívčí móda nás přiváděla do mírně vyšinutého stavu, už když nám bylo osmnáct. To ovšem nebylo v Paříži, ale v Praze.

Přítel Jaroslav stál vedle mě v podzemí Reduty na Národní třídě a střílel očima kolem sebe. A pak pravil: „Pch, sukně!“ A pak udělal ještě jednou „pch“. Ne abyste se domnívali, že jsme si já nebo on chtěli nějakou sukni koupit. Oni tomu dnes lidi snad ani nebudou věřit, ale tehdy kluci náušnice a kadeřené vlásky jaksi nenosili. „Sukní“ myslel svoji dívku, nad kterou ve společnosti jiných mladíků slovně sice jako by silně ohrnoval nos a předstíral, že mu je „volná“, zatímco ve skutečnosti za ní odporně dolejzal a škemral, jen aby ručičku tu a tam mohl přiložit.

„Vona chce ten kovovej pásek,“ hudral dál. „Ten měděnej, a abych jí ho přines už na příští čaje.“ (Pro mladší ročníky: čaje, to bylo něco jako dneska diskoška nebo nějaká párty s DJ. Pro starší ročníky: DJ [dýdžej] je osoba, která vybírá a pouští předem připravenou hudbu určenou k veřejné produkci a v okamžiku přehrávání ji upravuje). Ale místo blikající mašiny a jednoho maníka s elektronikou tam bylo několik hudebníků, kteří sice zdaleka nevydávali takový rambajz, jaký se dneska line z moderní techniky, zato dokázali hrát občas taky pěkně falešně. Stařecké blábolení o tom, jak to tehdy bylo bezvadný, ta živá muzika, svědčí o nedostatku hudebního sluchu nebo o špatné paměti.

Ale vraťme se k tomu kovovému pásku. Musel být z měděného plechu. A jak už bylo v Čechách a tehdy i na Slovensku zvykem, v žádném obchodě takové pásky neprodávali. A přesto je všechny holky měly. Takže přestože ty dlouhonožky nosily na štíhlých pasech evidentně tisíce metrů zlatavého plechu, v republice nikde žádný nechyběl. Zázraky socialistického hospodářství.

Václav Vlk st.

Pokud Vás mé vyprávění zaujalo, chystáme již třetí upravené a rozšířené vydání. Tentokrát v nakladatelství Jonathan Livingston. Kniha vyjde v průběhu února 2023. Zde si ji můžete předplatit za výjimečnou cenu https://www.dobreknihkupectvi.cz/stalo-to-za-hovno-a-stejne-byla-sranda-/