Ale zpět na poštu. Hubená přestřicátnice, zřejmě vynervovaná dietami a stálým hlídáním kalorií, dětí a manžela, začala dostávat výraz, o kterém je jasné, že bude následovat výbuch.

Každý z nás mužů ví, že, jak jsem myslím už vzpomínal, se staršími dámami je to složité. Jak říkal bůh Perun „že jsem stvořil staré báby, to mne nejvíc mrzí,“ zatímco Božena Němcová nás obdarovala Babičkou. To, že se mírná a laskavá babička může náhle změnit v ječící babiznu, víme všichni. Takový je holt život. Na poště byla babička. Ne že by tam pěstovala včely, ale znala život. A svoji dceru či snachu. Tu „přestřicátníci“.

„No vidíš, a je to,“ pravila babička smířlivě a zařadila se do fronty. A aby pomohla vyčistit atmosféru, dodala, že ta schránka fakt není moc vidět. To ty starý, nejdřív modrý a pak oranžový, ty už byly vidět z dálky.

„Mně se nejvíc líbily ty modrý kastlíky,“ vmísil jsem se do hovoru, jak už to starší pánové dělají, a zasnil jsem se.

„Jo, jo,“ chytla se babka, moje vrstevnice. „Jedna visela na poště a pak jedna u statku a pak nahoře pod vozovnou…“

„No jo, ta, co byla hned za tím rohem dole pod vozovnou…,“ dodal jsem já. „Jak nebyla moc vidět, dokud jste nezahnuli za roh.“

„To byla rána do držky, co, pane? Jak se zahnulo za roh, když člověk nedával pozor, ona byla takhle vysoko,“ ukazovala vrstevnice, „a šup a brejle v hajzlu!“

„No babi,“ napomínala dcera středněvěkovka pamětnici. „Jak to mluvíš?“

„No, jak bych mluvila,“ nedala se babka. „Když jsem rychle zahla za roh, to byla pecka do ksiftu, až mi cvakly zuby! Že jo, mladej pane?!“ oslovila mě společensky, i když jsme byli evidentně vrstevníci.

Moc krásně jsme si popovídali. O modrých schránkách, co měly nahoře takovou stříšku, jak bylo vepředu napsáno, kdy se schránka vybírá. A taky jak ještě jezdili pošťáci s koňma a jak se sedávalo vzadu na stupátku. A když někdo to místo vzadu ulovil, jak ostatní uličníci řvali „Za vozééém“ a těšili se, jak bude kočí dozadu švihat bičem…

A jak když jeli ulicí pošťáci s vozem, majitelé zahrádek jako ostříži sledovali situaci. U vrátek připravený kýbl, lopatku a smetáček. A když kůň anebo kobyla zvedli ocas, vyřítili se lovci koňských koblížků jak Cortézovi Conquistadoři, když uviděli zlato Inků.

Co lítých soubojů se nad kouřícími hromádkami odehrálo! Naprosto nemilosrdných! Kolikrát postarší, zdravotně hendikepovaný milovník kytiček včas nedoběhl a skončil opřený o plot, s rukou lovící kapsli nitroglycerinu a očima provrtávajícíma zvítězivšího nepřítele.

Václav Vlk st

________________________________________________________

Pokud Vás mé vyprávění zaujalo, právě vyšlo již třetí opravené a doplněné vydání mé knížky „Stálo to za hovno a stejně byla sranda“. Tentokrát v nakladatelství Jonathan Livingston. Zde si ji můžete objednat za zvýhodněnou cenu https://www.dobreknihkupectvi.cz/stalo-to-za-hovno-a-stejne-byla-sranda-/