JAK BYLO: Mobil jako sociální status (3)

Takže abychom se vrátili k tématu, pokud jste ovšem „vypnuli své mobilní telefony“. Mobil v Česku, toť přímo barometr sociologické a ekonomické situace. Přejděme dobu, kdy se za sto tisíc prodávaly telefony vypadající jako kufr a vážící jak půl pytle cementu a nosili je zásadně buď bývalí veksláci se zlatými řetězy kolem krku a oblečení ve fialových sakách a bílých ponožkách. Případně „noví jakoby kapitalisté“ typičtí dvojitými podbradky, zmačkanými obleky, oslovující své obchodní partnery: „Tož chlapi“. Anebo „Hele, tedy sou… totiž pane“, kteří se často znali z dřívějška ze schůzí SSM, přednášek VUMLU, případně z výměny zkušeností s perestrojkou mezi stranickými buňkami. No, většinu z nich brzo vzal čas, stejně jako ty gigantické „mobilní telefony“ zavěšené v kabele na řemeni na rameni.

Ti sice byli na tapetě různých kritiků, ale jen tak okrajově. Pravé orgie nenávisti k mobilům a jejich majitelům započaly v okamžiku, kdy se mobily rozšířily i mezi movitější lid. Levicoví novináři, narudlí i nazelenalí publicisté pištěli v novinách a tisku, jak je ta mobilománie odporná, hnusná a blbá a spotřebně-konzumentsko-kapitalistická, a tak vůbec. Nejlepší článek, který jsem na toto téma četl, byl od jednoho z význačných publicistů, který si veřejně v novinách stěžoval, že se někdo v tramvaji přes mobil bavil s manželkou o tom, co bude k obědu! „Ta odpornost,“ kvílel levicový myslitel!! Takhle si přímo spotřebně klábosit! Kdyby se volalo o pomoc, pravil ten zasloužilý myslitel a samozvaný vychovatel národa, prosím. Ale bavit se přes takovouto techniku o žrádle? (Mezi řádky se dalo vyčíst toto sdělení: Ten blbec má mobil a já ho nemám! Jak to, že já ho nemám a chtěl bych?!) Protože takováto luxusní technika, pravil pisatel, když už, tak ať je používaná jen k nejsvatějšímu dobru lidstva! To já bych, pravil myslitel, se svými přáteli jistě řešil po mobilu jen ty nejintelektuálnější a nejprogresivnější myšlenky o nutnosti pokory, lásky, odmítání hnusného konzumu a diskutoval o řešení ochrany lidstva i přírody, což zajímá nás, vyšší duchy – a toho blba s mobilem zajímalo žrádlo!
Fuj! Vyznělo z článku. A nebyl jediný.

Pindy sem, pindy tam, dneska má mobil každý. Dítě, učitelka, babička i ten nedávno ještě zásadový intelektuál. Mobily jsou prostě všude. Myslel jsem si tedy, že i určití leví – totiž pardon, levicoví intelektuálové dají už pokoj. Ale ne! Nedávno jsme diskutovali v naší literární kavárně o francouzském filmu, kde, jak jsme se dočetli v kritice v novinách, je naprosto nesmyslná zápletka, když jisté půvabné dámě (hlavní hrdince) spadne na letišti mobil do hajzlíku. A ona kvůli tomu stále vyhledává jiného hrdinu filmu, aby mohla telefonovat. Což je prý úplný nesmysl. Nic takového se prý v životě neděje! Úplně blbá zápletka, pravil kritik.

Ihned jsem zahlásil, že to taková blbost není, protože mně spadnul mobil také do WC mísy a bylo po něm. Tedy nebylo to na letišti a nebyla tam žádná kráska, kterou bych mohl pronásledovat. Mobil mi musel půjčit syn. Sice u mne nešlo o žádnou dramatickou zápletka, ale o mobil v hajzlu jo. Doslova.

Jeden z diskutujících prohlásil, že jeho mobil měl podobný osud. Taky žbluňk a byl tam. Víte kde. Aktér příhody se zachoval jako pravý hrdina anebo jako instalatér a vylovil jej. Opláchl a rozebral a vysušil. Když dosušení proběhlo, složil jej, dobil a zapnul. Zapomněl ovšem, že si jako uvítací heslo, které se objeví po zapnutí na displeji, zvolil slovo velice jadrné. Kdyby mu jej někdo ukradl. A zkusil jej zapnout. Ten hypotetický zloděj. A tak majitel zvolil jako uvítací slovo „hovno“. A když se displej po vysušení mobilu rozsvítil, na chvíli se objevilo ono slovo. Jen tak problesklo, a to a pak dál… no to, co bylo na tom displeji napsáno. Pravdomluvný mobil.

Přidal jsem historku o tom, jak otci jedné kolegyně, který má dům na venkově, vypadl mobil z horní kapsy montérek v okamžiku, kdy se díval otvorem do senkruvny, zda ji bude potřeba už vyvézt. Ozvalo se žbluňknutí, zespoda se vyvalila kola jak v Erbenově Kytici a bylo to. Až na to, že mu pak několik lidí vynadalo, že nebere telefon, protože, svět div se, ten mobil v té žumpě ještě další tři dny fungoval. Tomu říkám kvalita!

Je doba nová, doba úžasná, doba mobilní. Jak jsem zjistil, mají mobily a esemesky netušené možnosti. Tuhle na jakémsi setkání, přímo na jednání za účasti mnoha lidí, pozoroval kamarád, jak dva, on a ona, mydlí do tlačítek jako vzteklí. Nejdřív to píplo u něj, on si přečet zprávu, pak se to opakovalo u ní, a tak pořád. No, na tom by nebylo nic tak divného, kdyby oba neměli v tom sále své zákonité partnery. Hle, nevěra elektronická, bezdotyková, přímo virtuální. Jistě, ono na ten kontakt jistě dojde, ale na začátku je telefon.

Jednu výhodu ty mobily přeci jen mají! Jejich baterky zas tak dlouhý provoz nevydrží. A tak, ať chtějí anebo nechtějí, musí i nejukecanější ženská nakonec v rozumném termínu skončit. I když už jsem byl přítomen situaci, kdy dáma šveholila do mobilu: „...vona mu řekla, že tohle teda ne, že ona tam pude a koupí si to, protože to po.…“ A ozvalo se píp a bylo hotovo. Mobil zdechnul. V dohledu žádná pevná linka a já jsem tvrdě zalhal, že bych měl u sebe nějaký mobil. „Zapomněl jsme ho doma,“ lhal jsem a po paměti jsem rukou v kapse nenápadně svůj mobil vypínal, aby mne neprozradilo zvonění. Povedlo se!
To ticho!

Václav Vlk st.

PS. Chtěl bych svým laskavým čtenářům poděkovat za zájem o moje knížky a ubezpečit je, že si je mohou objednat moderně přes všechna ta různá hejblátka, co nám přinesla moderní doba. Moc mne potěšilo, že si mnozí objednávají nejen inzerovanou knížku, ale i od roku 2004 opakovaně vydávanou knížku: „Stálo to za hovno a stejně byla sranda“. A doslova nesmrtelnou knihu složenou z povídání o cestování a kuchařských receptech z oněch zemí zvanou: „Kdo rád jí ať zvedne ruku!“.