Protože, holka, život nejsou jen vzpomínky, ale život sám, chtěl bych ti napsat dneska něco trošku jiného. Něco z teďka, abys věděla, když už sem jezdíš jen na návštěvy, jak tady žijeme. Tahle vzpomínka je daleko a daleko mladší, než byly ty minulé. Je z roku 2003. Takže poslouchej:

V životě se odehrávají různé věci zničehonic. Třeba jdete a upadnete, jak říká Luděk Sobota, anebo taky ne, heé, že ano…

Tak to jsem nezačal dobře. Tak jinak. Abychom začali nějak světově. Já přijel z Německa, kolegyně přiletěla z Egypta a dali jsme si schůzku. Pracovní. A tak jednáme, na obrazovce koukáme na natočené video, jak se jezdí na vembloudu, jak říkal můj spolužák velbloudům, a najednou slovo dá slovo a že jsou volné lístky na místní vesnický maškarní ples. Pořádá obec a hasiči. Dnes večer. Pozvalo nás vedení jedné obce, které jsme jako firma pomáhali o povodních v roce 2002. Nebyli jsme sami, oni pozvali lidi z těch firem, co jim pomohly nejvíc.

Po mnoha letech jsem, milá Lucko, já, Pražák, byl zase na venkovské zábavě. Večer v hasičské zbrojnici, či jak se této budově správně říká, panuje pravá sousedská atmosféra. Kabáty si každý pověsí na ramínko v šatně sám, hasiči ve vypiglovaných uniformách dělají pořadatele a usměrňují návštěvníky do sálu. Nabídka občerstvení je široká. Pivo se čepuje, chlebíčky a tvrdé pití je taky, koly a limonády se prodávají za lidovou cenu. Jinak, kdo chce, ten si něco na zub přinese z domova sám. A chtěl skoro každý. Protože při tanci vyhládne, tak je zásoba lahůdek dostatečná.

Hudba hraje první kousky pro zahřátí a za ní na zdi, kde taky jinde, visí seznam sponzorů. Akorát se vešli všichni na jeden arch balicího papíru. Jména jsou hezky pod sebe napsaná fixkou.

Hudba přidává a parket se začíná plnit.

A protože jde o vesnický maškarní ples, už jsou na místě první masky. Stoly už jsou skoro obsazeny a zdá se, že bude natřískáno.

V blízkosti pivního pultu vidím nonšalantně postávat první masku. Jde o typ „odvážná školačka“ s culíky a žlutou školní brašnou na zádech. Na školačku je neuvěřitelně vyvinutá. A další masky na sebe nenechají dlouho čekat. Vedle nás u stolu sedí Bílá paní a vedle ní Muchomůrka, s velikým muchomůrkovským kloboukem a celým tělem v bílém, jak to má být. Vysoká a rozložitá dáma v černém úpletovém kostýmu má evidentně promodralou bradu, a to kulatící se bříško určitě neskrývá dalšího potomka. Po několika prvních tanečcích se to potvrzuje. Černá dáma odloží spolutanečnici, přisedne ke stolu a rukou velkou jako lopata zaloví v záňadří a sdělí hlubokým hlasem: „Šmarjá, jak to, ženský, děláte, mně se ty prsa děsně potí,“ a popotáhne obě ňadra nahoru, protože se při tanci poněkud posunula dolů. Masek přibývá. I když některé tanečnice, zvláště mladé dámy, přišly ukázat hlavně svoje půvaby a na bohatosti a velikosti rób tak netrvají.

Některé ty róby jsou spíš „róbičky“. Takový malinkatý. Ale to neznamená, že levnější! Jako zkušený muž vím, že čím je něco, co si ženská koupila, menší, tím je to většinou dražší. Mladým dámám to sluší, a protože pod krátkými a těsnými sukněmi se obzvlášť výrazně rýsují „tanga“, některým starším pánům se už teď začínají potit pleše. Masek dál přibývá.

Květinářka Líza Doolitlová opatruje košíček s květinami, maska, snad selky, mě vyzve k tanci a podaruje mě za nepříliš slavný výkon krouceným preclíkem. Mladý pár – španělský grand a jeho dáma – krouží parketem, zatímco Karkulka s blond vlasy do pasu se vede s něčím, co je kombinací snad Ferdy Mravence a nějakého brouka. Kapela zvládá všechno. Po sérii polek a valčíků, včetně „Škoda lásky“, lehce přejde k jihoamerickým rytmům a pak zpět k ploužákům. Parket je plný a hudba spustí i „Třešňové květy“ za frenetického potlesku přítomných.

Václav Vlk st.

Pokud Vás mé vyprávění zaujalo, právě vyšlo již třetí opravené a doplněné vydání mé knížky „Stálo to za hovno a stejně byla sranda“. Tentokrát v nakladatelství Jonathan Livingston. Zde si ji můžete objednat za zvýhodněnou cenu https://www.dobreknihkupectvi.cz/stalo-to-za-hovno-a-stejne-byla-sranda-/