Za svůj život už jsem viděl na hlavách mladých mužů prakticky všechno. Od úplně vyholené hlavy, přes „ježka“ až po vlasy do půli zad, pankáčské číro, které vypadá jako když se zbláznil kohout a šuknul si s jiným kohoutem anebo Marťanem, případně s papouškem, ale dodnes považuji za vrchol své domnělé dokonalosti, tedy česky praštěnosti, účes zvaný „eman“. Umělecké dílo, tehdy často vytvořené za použití cukrové vody. Lak na vlasy ve spreji tehdy nikdo neznal, páč nikdo neznal ani sprej. Taková věc neexistovala. Výsledek vytvoření emana záležel také na dovednosti puberťáka a na kvalitě jeho vlasů. Dlouhé, trčící vlasy musely být vyčesány po jedné straně hlavy, přesně na jejím okraji, směrem co nejvíce vzhůru. Superfrajeři pak na konci vytvářeli jakousi zpětně lomenou vlnku. To mně se nikdy nepovedlo. Naštěstí. Ve skutečnosti totiž účes ze všeho nejvíc připomínal to, co češou některé matky děťátkům, když jim vyrostou první vlásky na hlavě a čemu se u nás říká „kohout“.
Po pravdě řečeno, museli jsme vypadat děsně! Ale vyjadřovali jsme tím svůj životní názor. A mít správný účes a vyjádřit tak vlastní názor na mužný vzhled, světové dění, politickou orientaci, duševní stav, toť to, co musí každý mladý muž mít.
Bez správného účesu mladý muž: „Non-existent“, „No exista“, „Nějestvujet“, „Er ist doch nich“, prostě je nýmand, jak důrazně říkáme my, západní Slovani!
Je zajímavé, jak různé účesy – viz Formanův film Hair – dokáží stmelovat celé generace, vnitřně je členit do různých subkultur a podobně.
Ale nic netrvá věčně. Když jsem pak začal sám učit na učňáku, nosily se dlouhé vlasy. Až na záda. Krásná hříva!! Úúúžasné!!! Vedl jsem takhle skupinu učňů, sám tehdy asi čtyřiadvacetiletý, z fabriky kamsi jinam, už se nepamatuji kam. Kluci i holky šli nějak sami od sebe po chodníku ve dvojstupu, širší totiž ten chodník nebyl a já jsem musel jít po silnici.
Jakýsi stařík (dle mého tehdejšího mínění), asi tak kolem padesáti let, který se musel našemu pochodu vyhnout vstupem do vozovky, okamžitě začal ječet cosi o nezvedené mládeži, jak to dneska vypadá a vůbec, k jakým koncům to povede…
Rozhlížel jsem se, kdo z mých svěřenců, co provádí, když vtom dědek dostal skoro hysterický záchvat, ukazoval na mne rukou, prstíkem trčil na mé dlouhé vlasy a ječel: „Na tebe to platí, ty syčáku, na tebe hlavně, vlasy až na prdel, chodí vedle chodníku a eště se votáčí!!“
Mí svěřenci se váleli smíchy a já nakonec taky.
Doba plynula a účesy se měnily. V době, kdy vyrůstal synek našich chalupářských sousedů, byla v módě u mladých mužů, kteří byli „světoví“, patka do čela. Dlouhý pramen vlasů, který jinak dámy všech dob nosí klidně přes jedno oko a je jasné, že jim ta patka nijak nevadí, klukům však v praxi poněkud vadila. Zatímco svůdná dáma jedním okem kouká na svět a druhým zpoza pramenu vlasů juká hlavně na chlapy, co to s nima jako dělá, muž, když pořádně nevidí, je poněkud nesvůj.
Takže mladý Aleš nosil přes jedno oko patku. Od té doby se z malého Aleše stal velký pan „generální ředitel“. Pro našince vždy a vše kádrující vysvětlení, že Alešek nastoupil do práce až po roce 1990. A vbrzku se stal ředitelem, později generálním, jsa inženýr a ekonom. Jojo, na dobu po roce 1990 se bude jednou vzpomínat nejen jako na dobu obrovských průserů, ale i neuvěřitelných kariér. Tehdy se nemuselo povinně čekat na místo ředitele až do doby, kdy je dotyčný už úplně „znormovaný“ během života a pomalým postupem vlastní kariéry a díky tomu také příslušně zblblý. Zvláštní doba!
Už jsme všichni zapomněli na to, že kdysi jsme Aleška, pardon, pana generálního A., natočili na film. Až jednou někdo ten film přetočený na video přinesl a pustili jsme si ho. Z obrazovky na nás hleděl Alešek. V tom dávném reálu čučel do kamery jako tele, jako většina pubišů, když si je dovolí natáčet nějaký drzý, tupý a úplně „out“ dospělák. Ovšem nejen čučel do kamery. Protože mu neustále padala ta patka přes oko, trhal hlavou v několikavteřinových intervalech na jednu stranu, aby si odkryl výhled na svět.
„Šmarjá, to jsem já??“ nevěřil objekt filmování svým očím. „Takhle jsem skutečně vypadal a takhle jsem furt cukal tou hlavou?“
„Jistě, to jsi ty, Alešku,“ pravil jsem.
„Neříkej mi Alešku!!“ zařval „pan generální“ a pak už mírněji a nevěřícně dodal: „A to ste mě nezabili?“
No, nezabili.
Václav Vlk st
Pokud Vás mé vyprávění zaujalo, chystáme již třetí upravené a rozšířené vydání. Tentokrát v nakladatelství Jonathan Livingston. Kniha vyjde v průběhu února 2023. Zde si ji můžete předplatit za výjimečnou cenu https://www.dobreknihkupectvi.cz/stalo-to-za-hovno-a-stejne-byla-sranda-/