JAK BYLO: Deníčky a památníčky
Člověk by si měl psát deník. Zcela určitě. Moje původní představa, že deníček je k ničemu a píší si do něj pubertální holky, vzala postupem věku zasvé. Zjistil jsem totiž, že pravdu měl onen slavný kriminalista, který říkal, že „pamětníci se vyznačují tím, že si prd pamatují“. A dneska, když píši něco z mládí či nějaký mravoučný příběh, jak by se mi takový deníček hodil!
Uvědomování si, že by bývalo nebylo marné mít takový pamatovací deníček, začalo nenápadně. Manželka v kruhu přátel či přítelkyň vyprávěla tu či onu příhodu, údajně z našeho společného před i manželského života, kterou jsem si já ovšem vůbec nepamatoval. Tu vyprávěla, jak jsme někde byli, tu jak jsme s někým mluvili anebo něco prožívali, a tak. Když se dožadovala, abych její vyprávění potvrdil, zmohl jsem se většinou jen na ono obligátní: „No jó…, jistě, samozřejmě, miláčku, jakpak jinak…“ a podobně. Ale v hlavě ani myšlenka, ani vzpomínka, ani malinkatá vzpomínečka nebo aspoň vzpomínčička… Nikde nic. Ani ťuk!
Zpočátku jsem se v duchu obíral myšlenkou, zda moje žena nežije ještě někde jinde nějaký tajný život s nějakým jiným chlapem a pak si ty příhody neplete! Ale moc se mi to nezdálo. Protože – kde by na to vzala čas?
Ale když už mě i moji vlastní synové začali přesvědčovat, že to či ono se skutečně stalo a že jsem tam u toho byl, pochopil jsem omyl svého mládí. Měl jsem si psát deníček! A ne že ne!
Ostatně, psát si takový deníček, mohl bych na konci svého života napsat nějaké dílo jako Maji universitěty od Maxima Gorkého či Vzpomínky neznámého revolucionáře nebo tak podobně. A kdybych byl moudrý a slavný, lidi by si to kupovali a dávali do knihoven, aby vypadali jako vzdělanci. A kdybych byl slavný a pitomý, kupovali by si to ještě víc. A co ten úspěch, kdybych byl zpěváček-popáček! I to se člověku může přihodit i na stará kolena, co by ne. Mně by to osobně nevadilo, já nejsem intelektuál předvádějící se na intelektuálním programu na některých kanálech TV. Možnosti by byly, dneska má kdekdo na kabelu 155 kanálů. Nebo kdyby se byl ze mě stal nějaký hééérec, případně jiná mediální celebrita, udělal bych to jako oni. Dal bych deníček nějakému šikovnému novináři. On by to přepsal, aby se to dalo číst, já bych se pak pod to podepsal a měl bych penízky. Ale to už jsem ti napsal.
Ovšem může mě snad omluvit jen to, že mne od úmyslu psát si cokoliv, abych si jako v budoucnu něco pamatoval, odradily sice nikoliv deníčky, ale památníčky. Ty, které vlastnily moje spolužačky na základní škole.
A obtěžovaly s nimi, zvláště na konci školního roku, abych jim tam něco napsal. Na památku! A pro vzpomínku! Kdybychom se snad po prázdninách všichni „již nikdy více nesetkali“! To se tam taky psalo! Ačkoli bylo jasné, že se všichni zase sejdeme v té stejné škole za dva měsíce. Ovšem holčičí myšlení mi je záhadou dodnes, tak proč bych tomu měl rozumět tehdá. Ony ty památníčky totiž v mé klukovské mysli na dlouhá léta nějak splynuly s deníčky, a to asi byla ta chyba.
Památníčky měly tvrdé desky a silné listy uvnitř. Hodně velké marnivky měly památníčky se sametovými deskami. A s výrazem, který jsem do té doby moc neznal, ale od okamžiku, kdy se holky rozhodly, že už bych mohl být mužský, jsem jej začal poznávat až moc dobře, mi je vnucovaly.
„Napiš mi tam něco, Václave, napiš! Na památku! Anebo ještě lépe nakresli! Nějaký obrázek.“ A holčičky s culíky i copánky, blonďaté i černovlásky, hezké i méně hezké, hubené i tlusté, všechny na mne poulily oči, jako když mají bazedovku, s výrazem, že pokud to neudělám, tedy nenapíši něco na památku, stane se něco strašného. A některé z nich dokonce podle vzoru hrdinek němých filmů a starých tragédií na celuloidu – i když už to bylo i tehdy podle uměleckých manýr z filmů v té době starých padesát let – zvedaly ručku k čelu, loktem do strany a jejich oči (dle jejich mínění) vyjadřovaly hlubokou oduševnělost a tušenou tragédii. To jako když tam nic nenapíšu.
Václav Vlk st.
Pokud Vás mé vyprávění zaujalo, právě vyšlo již třetí opravené a doplněné vydání mé knížky „Stálo to za hovno a stejně byla sranda“. Tentokrát v nakladatelství Jonathan Livingston. Zde si ji můžete objednat za zvýhodněnou cenu https://www.dobreknihkupectvi.cz/stalo-to-za-hovno-a-stejne-byla-sranda-/