Ale i jinak byla jízda tramvají vždy dobrodružstvím. Doběhli jsme jednou se sestřenicí Nelly tramvaj pod Pelčákem. Tedy pod Pelc-Tyrolkou. Kdo to byl Pelc a která to byla ta Tyrolka, po nichž se ten kopec v Praze jmenuje, dodnes fakt nevím. Udýchaní jsme jen taktak stačili naskočit do motoráku, kde jsme jindy neradi jezdili. Za války si je prý Němci vyhradili pro sebe, Češi směli jezdit jen ve vlečňákách, a tak se to vžilo, že dopředu, pokud nebylo narváno, vlezl z běžnejch lidí a mládeže vůbec málokdo. Motorový vůz měl vyšší podlahu a zavírací vnitřní dveře, aby panstvo v zimě tolik nenastydlo, a také samozřejmě poutka na přidržení. Ovšem díky zvýšené podlaze, prakticky níže než ve vlečňáku. Takže na ně dosáhla i mladá dívenka. To byla ta zrada.
Coby mladí sportovci, vychovávaní v duchu zásad organizace YMCA, kam jsme směřovali na trénink plavání jsme stáli. YMCA byla samozřejmě už dávno zakázaná, ale bazén a personál a trenéři tam zůstali, a přejmenovaná byla na Bazén Československého svazu tělesné výchovy, zatímco nedaleký plavecký bazén byl stále bazénem AXA, i když Pojišťovna AXA byla také zakázána. A zbyl jenom stejnojmenný hotel.
Sestřenice se mě pevně držela, protože tramvaj cestou dolů k mostu Barikádníků ulicí V Holešovičkách na vyjetých kolejích mocně házela. Rukou zavěšen za kožené poutko jsem vlál podle kymácení tramvaje, když tu sebou tramvaj mocně houpla. Sestřenice Nelly to ode mne odtrhlo, ztratila rovnováhu, vytrčila ruku nahoru v pokusu chytit se poutka, něco při tom šmátrání v ruce ucítila a pevně se přichytila.
Vtom tramvaj znovu mocně cukla, jak zahýbala na most. Nellinka pevně sevřela to, co považovala mylně za svoji touženou oporu, znovu to houplo na druhou stranu a buch! Ten chlap, co stál vedle ní, a jehož klobouku se omylem chytila za okraj, ho měl naražený až po uši. Tramvaj začala brzdit před stanicí, my jsme uviděli, že dotyčný upustil noviny, začal brunátnět a nadechoval se, a vyrazili jsme, rozrazili vnitřní dveře a vyskočili ven. Prvně v životě a možná i naposledy premiantka třídy, vzorná a vychovaná dívenka, pronesla na chodníku několik slov, o kterých jsem netušil, že je zná. No, a na trénink jsme přišli pozdě a dostali vynadáno. Strýc tam byl totiž trenér. A říct mu, jak to bylo, to jsme se naprosto neodvážili. A kór ne ta slova, kterými něžná plavovláska zvící 12 let, tuto situaci komentovala.
Jsou věci, které se nemění. V té době můj strýc Hrabák, právník a muž téměř prvorepublikových mravů a vyjadřování, myslím podle mne, ani netušil, jaká slova jeho andělská dceruška Nelly pochytila ve škole na předměstí.
Tuhle jsem mluvil přes mobil se svým synem a snachou, oni odpovídali přes handsfree na cestě ze Švýcarska. A zapomněl jsem, že s nimi jedou i jejich lehce „náctileté“ dcerušky. I mluvil jsem tak nějak. nespisovně. A byl jsem snachou upozorněn, abych tyto výrazy nepoužíval, neb je to nahlas a v autě jsou mladé dívky. Drze jsem odvětil, že ony tahle slova jistě už znají. Do pauzy, kdy jsem přímo viděl, jak se snacha nadechuje, aby mi nějak diplomaticky odpověděla, když jsou tam ty dcerunky, že tahle slova ony určitě neznají. To si tak rodiče myslí, anebo si namlouvají, možná už od dob starých Egypťanů. I tu zazněl ze zadních sedadel auta zvonivý dívčí hlásek, který prohlásil: „To víš, že je známe! A už dávno“. A bylo po diskuzi.
Václav Vlk st.
Pokud Vás mé vyprávění zaujalo, chystáme již třetí upravené a rozšířené vydání. Tentokrát v nakladatelství Jonathan Livingston. Kniha vyjde v průběhu února 2023. Zde si ji můžete předplatit za výjimečnou cenu https://www.dobreknihkupectvi.cz/stalo-to-za-hovno-a-stejne-byla-sranda-/