Nejsem moc lekavý. Nebojím se pavouků, ani myší, ani hadů – tedy těch trochu jo, ale to spíš těch zahraničních. Mám tréning. V mládí mne strašili nejprve mandelinkou bramborovou (jak říkal spolužák Pepa „brandelinkou mandolovou“), pak kontrarevolucí, pak „mezemi růstu“. Dneska oteplováním. Což mělo a má znamenat, že fšecko už brzo dojde a umřeme na hlad, svrab, bídu a neštovice. Po celou dlouhou dobu jsem se měl navíc obávat plíživé diverze západních centrál, dnes pak ruských počítačových diverzantů a „fake news“.

Krátce před příchodem „sametu“ bylo pokrokovými vědci vyhlášeno, že se co nejdřív dostaví „globální zima“ a všichni zmrzneme jak rampouši. K potvrzení této teorie nám byl předložen epes ráres amerikánskoj film „Den poté“, o tom, jak zamrzl Ňu Jork a socha Svobody vypadala jak sněhulák. V té době pro mě New York ležel dále než Měsíc, a tak mi to bylo celkem jedno, jestli zamrzne. Posléze jsem byl přesvědčován, že přijde „klopální“ oteplování a všude bude hic a teplo. Což se tak nějak (že, soudruzi) vyplnilo, protože tolik teplejch, co jich dneska fšude je, tak tolik jsem jich doteď v životě neviděl. Dokonce dělají průvody.

Pak zase mělo být sucho! Na všech kanálech, co jich na kabelovce je, byly dojemné pořady, jak zvířata hynou žízní (na lidi milovníci přírody většinou poněkud ehm…kálí). Vědečtí a političtí komentátoři nás přesvědčovalo, že se z jihu přihrnou miliony emigrantů, protože budou mít žízeň. Tedy oni se přihrnuli, ale hlavně proto, že jsme tam pomohli rozpoutat neuvěřitelné množství místních válek a masakrů. Jo, a taky proto, že v „pokrokové“ Evropě, když jste odjinud, nemusíte pracovat, natož okopávat manioková pole a stačí se zapsat a „čáry-máry-fuk – penízky přiletí.

No a dneska jsou a celém světě je potopy a záplavy,“ …pani, já tady bydlím už 15 let a tohle jsem ještě nezažila! Za to můžou určitě tyhle chemloni, co je sypou z letadel a ten tajemnej CO₂! Pani, nevíte, co to je? To dřív určitě nebejvalo…“

Co se týče matky přírody a jejího chování a mne, měl jsem s ní nejlepší zkušenosti. Pravidelně po zimě přišlo jaro, po něm léto a pak podzim, který se překulil do zimy. I jiné součásti přírody byly jaksi na svém místě. Na jaře začali na naší zahradě ječet čamráci všeho druhu jak zjednaní, což prý je radostný jev. Nevím, jak se to zdá vám, mě to ráno budí a nelze před tím utéct ani na chalupu. Na smrku před okny chaloupky mají místní potomci brontosaurů – tedy myslím zpěvné ptactvo, jak to vykládají vědci - zřejmě něco jako ptačí parlament a ječí jeden přes druhého od rozednění.

Jistý odborník přes ptactvo v době nebývalé svobody projevu říkat nekorektní věci, tedy krátce po listopadu, dokonce v rozhlase tvrdil, že to u toho ptactva ani tak není moc lyrický zpěv. To prý vždycky sameček ve skutečnosti začne hlasitě ječet na celé kolo ( možná jsou samičky poněkud nahluchlé) v ptačí řeči : „ Holky, pojďte sem! Já ho mám největšího a umím to nejlíp. A ta co mi dá , tý se budu starat o všechny dětičky! Budu pilně pracovat a nosit domů výplatu…totiž všechny hmyzí potvory co pochytám.“ A okřídlené holky dělají nejdřív jako když neslyší, takže ti ptačí kluci ječí ještě víc. A když už nějaká něco řekne, tak jen tak polohlasně . „ No, jen aby“ a popoletí na další větev a ten blbec se žene za ní…“ No, jako u lidí. Jaká romantika! Odporný sex, to je ten základ toho „zpěvu“ a já pak nemohu dospat.

V létě pak spoléhám opět na přírodu a hledím, zda rostou anebo nerostou kozáci (myslím HOUBY!), aby pak, jak začnou schnout trávy, začaly růst poddubáci a kvést jiřiny.

V celém tom koloběhu mají své místo i jiná zvířata. Třeba jeleni, srnky, divoká prasata, veverky, myši… Jo, když už mluvíme o těch myších, každý venkovan, chatař a chalupář ví, že na podzim se myši stahují do budov. Za teplem a tak.

Nedávno, jako už předtím několikrát, tomu ovšem bylo jinak. Myši se snad zbláznily či co. Začala se jimi hemžit chalupa už někdy od července. Sousedka Zdena hlásila již v půlce prázdnin více než třicet myší odchycených do pastiček a pak úlovky přestala počítat. Ale tak dvě až tři denně to byly. S následnou kremací myší v kachlovém sporáku pak měla Zdena dost práce, neboť musela práci myšího funebráka dělat i u sousedky Madly, která se myší bojí a štítí. Naštěstí letos u ní nebyla moc často na návštěvě její dcera Soňa, která má z myší panickou hrůzu.

To jednoho dne – tedy spíše noci, že – seděla ve velké kuchyni Sousedovic chalupy početná společnost, lehce popíjela (rozumějte, „lehce“ je záměrně lehce indiferentní výraz, kolik a jak se toho vypilo, že), když Soňa coby vzorná matka vyběhla kontrolovat do patra své početné potomstvo. Složené ze tří holčiček. Nějakou dobu se nevracela, všichni zachovávali klid, ženská v koupelně anebo v ložnici a navíc maminka malých holčiček v jejich ložnici se může u svých ratolestí trochu zdržet. Starý dům má metr silné kamenné zdi a těmi jen tak nějaký zvuk nepronikne.

Najednou zazvonil mobil. Po jeho zvednutí se ozval vysoký Sonin hlásek, pištící do telefonu: „Co děláte? Já na vás volám a vy mě neslyšíte. Já tady stojím na schodech a nemůžu dolů.“ Na dotaz, proč nemůže dolů, sdělila matka tří dětí, že nemůže jít dolů, protože na těch schodech sedí myš! Živá!!

I byla vyslána trestná výprava, která zlotřilou myš ze schodů neohroženě zahnala, osvobodila tak nebohou dotyčnou a doprovodila ji ke společnosti do kuchyně. Zde se všichni přítomní zapřísahali, že půjdou v případě výskytu jakékoli nějaké další myši na schodišti ruku v ruce proti zlému myšímu nepříteli a zaženou jej. „Hin sa hukáže!“ zaznělo bojové Kozinovo heslo a dívka byla zachráněna.

Tehdy ty myši na těch schodech sedaly, jako kdyby tam měly nějaké zasedání. I v naší chalupě jsme lapili do pastiček několik hlodavců denně. Pastička sklapla i v době, když jsme kousek vedle ní čučeli na detektivní seriál. A řádily nejen myši! Rejsek byl tak drzý, že běhal podle stěny a vždycky vyběhl jednou dírou po suku v obložení ven, pak cválal podle něj a nakonec zaběhl do jiné díry po suku. To uznáte, že při tom se nedá pořádně koukat ani na seriál zvaný „Kůstka“, kde se rozkládající mrtvoly snoubí s hyper-super prostředím futuristické laborky osazené neuvěřitelnou sbírkou neuvěřitelně potrhlých, ale milých aktérů. A ten rejsek lítal z díry do díry zrovna v průběhu vysílání dílu, kdy se konečně „Kůstka“ dostala po asi padesáti dílech agentu FBI Boothovi do postele. Tak jsem mu ty díry druhý den zacpal montážní pěnou. Takovouhle drzost a vyrušování nebudu trpět.

Ve sklepě řádil i plch. Už v srpnu. Krásný, ale silně nepříjemný spolubydlící. Nevím, zda to byl plch lesní či plch lískový anebo obecný. Možná lískový, protože kousek od nás jsou veliké lískové keře, které plchové a veverky vždycky očešou dřív, než my. V poslední době se jim nepokoušíme ani konkurovat. Tedy že by na nás někdy nějaké oříšky zbyly.

Na půdě se také nedávno usídlila pravděpodobně kuna a dělala tam děsný kravál. V noci, jak jinak. Nebo že by jiný plch? Nepomáhalo ani nechat tam celou noc svítit, za dva dny si ta potvora zvykla. Tedy za dvě noci. Tak soused poradil, že je dobré tam hodit pár kousků PePa. A vyšlo to. Noční rušič se odstěhoval.

Pokračování

Václav Vlk st

Knížky můžete objednat zde.