Známe tu hru všichni, ne? Figurky, hrací plán, kostka, vyhazování, domeček...

Je to zábava, ta kouzelná kombinace náhody a striktních pravidel, kdy hráč může strategizovat, plánovat, ale náhodu nezkrotí. Je to zábava, dokud se hraje. Čím více lidí hraje, tím je to větší zábava. Musí se vyhazovat. Postižený sice škemrá: „Ne, mě ne, prosím,“ ale jestliže se smilujete, ostatní vás napomenou, že takhle by to nebyla žádná hra. Vyhazování do hry patří, prodlužuje ji, činí ji nevypočitatelnější a přitažlivější. To házení kostkou - jak to, že někdy vám padnou tři šestky za sebou a pak zase nic? Nebo to čekání před domečkem s poslední figurkou, než padne trojka, když se zatím blíží soupeřova figurka... Jakmile někdo zvítězil, největší zábava skončila. Sice se obvykle dohrává, dokud se do domečku nedostane poslední hráč, ale všichni cítí, že už to není ono.

Zkusme za slovo „zábava“ dosadit „život“. Život je, dokud se žije. Čím víc organismů pohromadě žije, tím lépe. Musí se „vyhazovat ze hry“, jinak to nejde. Postiženým se to nelíbí, ale jinak by to nebyl život. „Vyhazování“ do života patří, činí jej nevypočitatelnější a prodlužuje jej. Jakmile by nějaký organismus „došel do domečku“, tedy dosáhl setrvalého a neměnného stavu své populace, přestal by se účastnit vztahů s ostatními. Stal by se jen jakousi kulisou, pasivním divákem skutečného života. Kdyby „do domečku“ dospěly všechny organismy, hra by skončila. Celá biosféra by upadla do strnulosti. Chceme, aby naše obilí, vinná réva, kapři a vlastně zejména lidé byli v bezpečí domečku. Na věčné časy a nikdy jinak. A tady se život od hry liší. V přírodě vyhrávají ti, kteří zůstávají ve hře – i s tím rizikem, že jim někdo může nějaké figurky vyhodit. Ti v domečku ve skutečnosti vypadli ze hry, vypadli z evoluce, může nastoupit nový hráč.

Člověče nezlob se je lidský výtvor. Odráží hlavně naše myšlení, naši naivní představu, že je důležité vyhrát. Třepeme kostkou určitým stylem, vybíráme si kostku nebo figurky určité barvy a provádíme další pověrečné rituály v bláhové naději, že alespoň trochu přemůžeme náhodu. Uzavíráme vzájemně se podporující koalice proti „těm ostatním“, abychom si ulehčili hru, a koalice rozbíjíme, jakmile je to pro nás výhodné. A to jen proto, abychom zvýšili šanci na výhru.

A takhle se díváme i na přírodu. Chceme, aby naše šumavské smrky, světové klima i my sami, prostě všechno „to naše“ aby bylo brzy v domečku, aby na to už žádná soupeřova figurka nemohla, aby to nikdy nikdo nevyhodil. Chceme to všechno včetně nás samých vyčlenit z přírodních zákonitostí, z nahodilosti. Domníváme se, že můžeme, smíme, umíme. Děsně nás štve, když ještě minimálně jednou figurkou stojíme těsně před domečkem. A místo abychom za tento stav, za možnost nového začátku, byli neskonale vděčni, vymýšlíme, jak ošvindlovat pravidla a zajistit si to, čemu bláhově říkáme „výhra“. Jenomže, vážení, bohužel: k téhle hře patří jak náhoda, tak i pevná pravidla, včetně vyhazování figurek, včetně umírání. Ještě žádný politik ani aktivista nepřechytračil a ani nepřechytračí pravidla. Žádný hráč nedokáže bez vyšší moci přírody a náhody dostat svou figurku do domečku navzdory pravidlům. Se změnou pravidel už by to totiž nebylo Člověče nezlob se, už by to nebyl život. Buďme pokorně rádi, že můžeme hrát, a doufejme!

Z autorovy Palety názorů a ptákovin