Je 21:01 hod. Město tiše dýchá, ulice voní červnovým mírovým večerem, a já jsem se těšil. Tolik jsem se těšil na jedno orosené, možná dvě. Na nakládaný hermelín. Na ten skoro posvátný rituál, kdy usednete ke stolu, pohlédnete na tapetu plnou pivních vzpomínek a na chvíli zapomenete, že zítra musíte vstávat do rachoty zvesela.

A pak přijde ona. Servírka. Ne s profesionálním přátelským úsměvem, ne s otázkou „co vám můžu nabídnout, vážený hoste?“, ale s pohledem, který i beton rozpraská. Stojí tam, jako by právě vyhrála soutěž o nejmikroagresivnější postoj v kraji, kde vládne hejtman Fidel… pardon, Kuba. „Máme po posledních objednávkách,“ pronese tónem, jakým by se mělo vyhlašovat vyhoštění ze státu či alespoň z kraje. Mžourám na hodiny – 21:03. Zavírají ve 22:00. A já jen nechápavě lapám po dechu jako jihočeský kapr po budvaru. Ergo kladívko, co to znamená, „po posledních objednávkách“? Je to fráze, za kterou se schovává vše. Asi i obyčejná touha být v pyžamu o hodinu dřív, ne? Zkuste odporovat.

Poslední hřebík do rakve

Pro pět ran do CzechTourismu, zkuste si říct o čepované nebo dokonce o točené (víme, dle hospodské latiny, točí se tramvaj na konečné, ne zlatavý mok) pivo. Dostanete ho? Možná. Ale přinese vám ho s takovým hereckým výkonem utrpení, že by jí na DAMU rovnou dali diplom nebo rovnou dva. Legendární Jiřina Bohdalová by k ní mohla jít do učení.

Zatímco pivo přistává jako bomba na stole, ona vás probodává pohledem, jako byste osobně zastavili metro ve špičce. Každé slovo navíc ji bolí. Jste poslední hřebík do její pracovní rakve. Když se náhodou zeptáte, jestli se ještě dá objednat něco k jídlu, nejspíš se nedočkáte odpovědi. Jen hlubokého dramatického odpuzujícího výdechu. Tichého, velmi důrazného „megavzdoru“ (jak by řekli mladí dnešní).

Tváře, na níž se střídají emoce jako počasí na Šumavě: únava, znechucení, náznak vraždy. Ani vyhlášení kriminalisté Markovič s Marešem (o těch budižkničemech z Policie Modrava ani nemluvě) by nevypátrali vraha, jak mazaně by to provedla, ta jinak asi hodná máma od rodiny či studentka gender studies na prestižní regionální univerzitě.

Cui bono?

A já se ptám: proč? Proč podnik, který oficiálně zavírá ve 22:00 nebo 23:00 hod., mentálně často zavírá už ve 20:45? Proč ve statutárním městě, kde máme robota, co umí operovat rakovinu nebo kýlu, nedokážeme mít hospodu, kde si člověk může v devět večer v klidu objednat pivo bez pocitu viny?

Víte co? Až příště dostanu chuť na to jedno malé po deváté, půjdu rovnou do asijské večerky. Pivo si otevřu doma, ve spodním neznačkovém prádle. A vím jistě, že na mě nikdo nebude koukat, jako bych přišel vyloupit Národní muzeum nebo spermabanku.

Doma totiž zavírám, až se mi chce. A poslední objednávka? Ta padne, až dojdou chipsy a dobrá nálada.

Jo, páni restauratéři, a nezapomeňte si pak žádat o dotace a granty na podporu gastroslužeb a ronit v mediích krokodýlí slzy, jak lidi už tolik let nechodí do restaurací. A že u vás prý méně utrácí.

Odkaz na autorův blog