Kdysi jsem popsal, jak mě napadla naprosto otřesná myšlenka, což se mi občas stává. Inspirací mi tenkrát byla zpráva z novin, která sice nebyla na předních stranách, avšak i ona sama byla hrůzná. Jistý polský občan Krystian Bala byl podváděn svojí ženou. Zjistil si milence a toho přemohl, svázal do kozelce a nechal ho tři dny takto svázaného hladovět. Poté ho prachsprostě utopil v řece. Jeho čin však dostal ještě hrůznější nádech.

Krystian Bala napsal a vydal román, který se těšil velkému zájmu čtenářů – popsal v něm totiž všechny detaily této vraždy. Policie dlouho nemohla případ objasnit, až za pomoci psychologů došli k závěru, že takto mistrně napsaný román musí být dílem samotného vraha. Ten ovšem tvrdil, že nic takového neudělal, že román je naprosto čistou fikcí. Jenže polští policisté se nedali obalamutit a úspěšný spisovatel dostal nakonec 25 let.

Udělal samozřejmě chybu nejen vydáním románu, ale také tím, že mobil zavražděného prodal na burze. Ta chamtivost – nestačil mu honorář za úspěšný román. Vrah sám se hájil nepříčetnou žárlivostí, „která vstříkla do mého krevního oběhu virus úkladné vraždy“.

Škoda, že syndrom zpovědi pomocí románu není nakažlivý. Tedy, že zatím neznáme onen virus. Nemusel by fungovat pouze v případech usmrcení lidí, mohl by se týkat třeba podvodů, korupce, úplatků a podobně. Nákaza tímto virem by se pochopitelně týkala těch, kteří podvádějí a kradou. Nastal by obrovský nakladatelský boom.

Bylo by to strašné. Přeplněná knihkupectví romány, otřesnými svou pravdivostí, a policie by jen četla a četla. A zatýkala. Čím více by přibývalo románů, tím více by ubývalo politiků.

Nakonec by se museli různých funkcí ujmout negramotní. Otřesná představa, že? I když, mezi námi, někdy se mi zdá, že se některých funkcí v politice negramotní již ujali. Ale to má na svědomí jistě zase nějaký jiný virus.