Na levici, na pravici zní s pomalu kypící úporností: tato válka není pro nás. Jsme příliš malí. Čeho v ní chceme dosáhnout? Když se velcí perou, jejich věc, ale my máme své hájemství. Útulné, rozkošně zabydlené. Nerozsáhlé, leč naše. Tak k čemu provokovat a riskovat jeho poničení, ne-li ztrátu? Něco mi to připomíná. Něco klasického. Něco na motivy z trilogie Pán prstenů od J. R. R. Tolkiena.

Pán prstenů 2022: mezi českými Hobity lze zaslechnout poudačky o benevolentním Mordoru, který se nezačne zajímat o nás, jestliže my se přestaneme zajímat o něj. Ona rovnice skrývá chybu. Jednu, zato fatální: Mordor se nedělí o moc. (Tím spíš ne s Hobitínem.)

A pak ještě: mordorský imperialismus funguje geopoliticky nepodmíněně. Je „sám sebou“ z vnitřní příčiny. Odbojní a právu věrní hybatelé zvenčí se s ním mohou a musí utkat. A mohou ho a musí porazit. Ale coby hrozba potrvá dál. Hrozba pro nás. Našemu (případnému) hobitímu izolacionismu navzdory.

Co tedy zmůže malý národ proti mocnosti? Proti mocnosti, proti níž působí srovnatelně mocné či ještě mocnější celky? Neplýtváme energií v zápase, jehož průběh beztak neovlivníme? Nevýhoda „malého“ je v počtu. Výhoda ve vznešenosti zájmu. Při své „nevelkosti“ si nemůže dovolit svět, v němž obsesi (jakoukoliv) rádoby ospravedlňuje hrubá síla pro ni vynaložená. Naznačený (výsostně silový) svět by se malému národu stal čekárnou na smrt. Jistou, neodvratnou, hromadnou. Právě proto jeho zájem v nejpraktičtějším ohledu vystihuje potřeba sdíleného řádu, který váže i skutečně velkého v dobách, kdy se mu „zboží“ univerzálního lidství „nehodí do krámu“.

Za naději na Řád Ukrajinci bojují. Též díky „malé“ české pomoci.

Že s Prstenem moci do Hory osudu vyslal Tolkien právě Hobity Froda Pytlíka a Samvěda Křepelku, shledávám geniálním úkazem umělecké intuice. Malí svou „statečností v úzkých“ obrozují světy. Netoliko imaginární…

Autor je profesí právník, ve volném čase básník.