Žiju pár mil od multikina Cinestar. Syn zrovna dodělal předposlední ročník vysoké (v Praze), a když ještě byl kluk a později teenager, chodili jsme na filmy. I dnes občas do nákupního centra Olympia, kde je i Cinestar, zavítáme.

Ani jeden se - po závěrečných titulcích - nijak zvlášť rádi nevracíme městskou hromadnou dopravou. A když tam nejsme ani autem, tak to obvykle bereme „pěšourem“ přes les. Taky proto, že si perfektně pokecáme. V MHD to tak samovolně nejde.

Na cestu lesem z A do B nemusím dávno takřka myslet a stane se mi, že většinu trasy skoro nevnímám. Nejprve vede stezka plná jehličí do kopečka, ale dojde konečně ke zlomu, projdete strašidelným tunelem, kde by ideální čekací staničku nalezli Rumcajs a Cípísek, ale nic se nám tam nikdy nestalo, nikdo nás nezamordoval; načež následuje stejně mírný sestup domům povětšinou po zrušené asfaltové silnici Štěnovická, kam nesmí auta.

Chodil jsem stejnou trasu klidně i v noci, kdy by cizinec v tom lese stoprocentně zabloudil. Asi třikrát se totiž musí nepatrně odbočit. Nejsou to výrazné zatáčky a minete je - a jste v loji.

Kromě toho je tam třeba příkop a sekvence cesty plná kořání. Do příkopu potmě každý zahučí, a když vyleze - s promočenými botami, ještě se přerazí na těch kořenech. Mně se to taky párkrát stalo. Ale dnes. Dneska je to celé jedna jediná rutina. A chůze je zdravá a praktikoval ji třeba i Stephen King. Než ho srazilo - a málem rozšmelcovalo - to auto.

Ale neměl jít po krajnici. Tady nekráčíte po žádném okraji silnice - ani chvíli - a můžete probírat spokojeně právě viděný film i sta dalších témat, jak vás napadají. A napadají vás na čerstvém vzduchu daleko samozřejměji, než ve voze.

Myslel jsem tedy, že už mě nic nemůže překvapit. Už vím, kde tam budou mraveniště a kde odbočka ke skalnímu ostrohu, na který ovšem vyšplhá pouze horolezec. Je tam někde i smrdutá rokle, snad už dnes částečně zavezená, a tam se bojím. Zůstala mi jen matná vzpomínka z dětství - na nějaké hrnce, co tam kdosi odhodil. Neuvěřitelně divné místo. A kousek od křovinného tunelu. Ale tam nemusím. Jdu vždycky skoro po stejné čáře a už trasu „dám“ se zavřenýma očima. Je to bezesporu sport, a když chci, utíkám. Nebo chvíli. Zase jdu. Z kina můžete být doma za čtvrt hodiny.

Anebo se loudáte a močíte, odbočíte ke krmelci a zkoumáte novou paseku, sedíte na pařezu se svou partnerkou. To je ale jindy. Tenhle den jsem šel sám a po svých přímkách, ani ne moc rychle, ani ne ploužákem, a hned na první křižovatce mi zkřížil cestu hubený mladík, asi jako by chtěl „somrovat“.

Něco jsem zamumlal, nedal najevo jakýkoli strach a očima ho moc nezkoumal; stačilo mi, že od něj zřetelně táhlo pivo. Zaslechl jsem: „Ty jdeš taky?“ A tak jsme rázovali dva.

Abych vám řekl pravdu, pokaždé mi v takové situaci v mozku dojde, jaký jsem introvert. Ten chlapík… Jednoduše mi trochu vadil. Už jsem si nemohl v klidu přemýšlet. A tak jsem se ho zeptal, zda viděl stejný film, ale odpovědi jsem příliš nerozuměl. Šli jsme pak velmi rychle a pořád. A nepochopil jsem, zda ho vedu. Zná to tu?

Připadalo mi, že ne. Znovu jsem se zeptal na film, protože se synem jsme na to téma obvykle konverzovali, ale hubený, páchnoucí cizinec asi nebyl na chození do kina. Navíc mi vstoupil do cesty ze směru, ve kterém pouze stojí zřícenina hradu. Konečně počal hovořit o čemsi, co sleduje, ale ne v biografech. Zato denně, v televizi. Každý den se prý přece jen opakuje válečné zpravodajství - a do zblbnutí. I povídám: „No, když se na to díváš…“

Reagoval: „Stačí jediná chyba - a sejmou tě v boji. Jediná.“

„To souhlasím… Jo, tak to chodí…“ Zase jsme šli dlouho mlčky. „Znáš to tady?“

Začal mi něco vykládat a ptal se na figurku na městském náměstí. Prý je z plechu. Jak se prý jmenuje. Nevím to? On si nemůže vzpomenout. Někdo ho tam dovedl, řekl mu to, ale asi jen jednou. Žádného podobného maskota Plzně já neznal.

Tu si jméno vybavil. Ale divné, už si to slovo nepamatuji. Přesto mi náhle, na vteřinu připadalo, že někde daleko v Čechách, za obzotem, anebo na Moravě mohou něco podobného oslavovat. Asi jako pohanského Radegasta.

Už nějakou chvíli jsem váhal, zda ten kluk není z Ukrajiny. Šel zatraceně rychle, ale já mu pohodlně stačil, i když jsem musel být nejméně o třicet let starší. Pak jsem něco prohodil o vojně. Že jsem sloužil. V jeho věku tam U NÁS už být nemohl; přesto začal hovořit o „pakárně a buzeraci“ - a že by důstojníky radši pobil, to se však nemůže… Uklidnil se. Zase dlouho mlčel a jen občas něco prohodil. A já povídám: „Cože?“

A on povídá nerudně: „Nic. Povídám si pro sebe.“

Blížili jsme se k horizontu stoupání. Za ním přijde rostlinný tunel a napravo leží loupežnická rokle, rumcajsí doupě: má představivost mi okamžitě vykreslila jeho společníka, který tu dávno čeká. Jsou smluveni. Oholí mě. Měl jsem v kapse pár tisíc a různé karty, nicméně nikoli „kvér“.

Ale nikdo tam nečekal.

Začali jsme plynule sestupovat - a zajímalo mě pořád víc, jestli ví, kam jde. Ale na jméno města vůbec nereagoval. Naopak. Mluvil jen o vesnici. Ta tu měla ležet? A domnívá se, že rázujeme do nějaké maličké vsi? Nezná to tu opravdu vůbec? Je to chudák? Má vůbec kde bydlet? Tak jsem uvažoval. Ale on byl jednoduše opilý - a řekl: „Teda. To je fantastická zkratka.“ Mlčel. „To je ta nejlepší zkratka, kterou jsem kdy měl. Vážně. Nejlepší, to ti děkuju. To ti děkuju.“

Děkující moc rád nemám, ale od něj to znělo upřímně. Byl úplně naivní? „Já tady chodím pořád. Ty to tu neznáš?“ povídám. Vrtěl hlavou, neposlouchal mě: „Potřebuju svých šestnáct kilometrů, ale stačí i jediný pivo. A to pivo je za pět. Za pět kilometrů. To mi pak stačí ujít deset.“

Je psychicky na dně? Potřebuje svůj adrenalin? Je sportsmen? Je piják? Je obé dohromady? Není přece důvod, aby se to vždy vylučovalo. Ne? Můj kamarád, redaktor Tvaru, hodně chodí dálkové pochody. Někdy přes noc. A neplatí to pro všechny tyhle pochody, ale jak jsem vyrozuměl, v každé „knajpě“ dají pivo. Nebo i víc. „A jde se líp.“

Sám jsem se nikdy k túrám strhnout nenechal, i když by mi to neškodilo. Ani trochu ne. Měl bych do toho jít. Až bude s kým. Ale skutek zatím „utek“ a jen jsem si o těch pochodech často nechal vyprávět. Hlavně mě zajímalo, co to dělá s chodidly, jak to odepíše boty, máte-li mít záložní atp. A pochopil jsem i další. Zvláště v noci je na místě se vždy někoho držet. Pokud možno někoho zkušenějšího. Redaktor a lingvista Michal Škrabal se držel takového dost už starého chlapa, ale nakonec nemohl stále jen „rázovat“, protože ten dědula šel vždy šest kroků pomalu, šest rychle. To stereotypně kombinoval - a řekl, že tím způsobem vydrží člověk nejdéle, nejméně se unaví. „Je to efektivní chůze.“

Byla to jen ryze jeho metoda? Možná. Ale můj mlčenlivý druh (ani jeden jsme se nepředstavili) šel stále stejně rychle, teď po asfaltu. Uznale vtom povídá: „Máš dobrej krok.“

„Co?“

„Máš dobrej krok. Líbí se mi.“ A došlo mi, že rázujeme vážně stejně; jako dvojčata. Prošli jsme vtom okolo zahrady, kde stála tři auta a přívěsy a rodiny s dětmi grilovali; vzhlédli. Napadlo mě, zda nás považují za dva svorně kráčející homosexuály; ale nezradil bych parťáka a nezastavil bych se. Nikdy. A předběhnout ho? To zase nešlo. Naštěstí zrovna nebyla úplná vedra, bylo tak akorát. Den, kdy se zjevují stíny. A ten chlapíček mě rozpohyboval. Přepadnout mě asi nechtěl, to už bylo zřejmé, to už by to udělal, a ušel jsem s ním - notoricky známou - trasu o dost rychleji. Náhle…

Zničehonic jsem uslyšel charakteristický svistot. Za pravým uchem. Pootočil jsem tvář dozadu. „Pozor.“ On nic.

„Pozor!“ vzal jsem ho za rameno, strhl stranou. Cyklista prosvištěl. Zezadu. Hubený po chvíli řekl: „Slyšíš přesně na devatenáct metrů.“

Řekl to uznale a dodal: „Děkuju.“ Po chvíli znovu: „Děkuju ti.“ Byl možná kyborg a občas se zasekl.

„To je v pohodě.“ A dumal jsem, jak se rozejdeme.

Představoval jsem si, že on bude buď chtít jít až k nám domů na zahradu (a usadit se tam), nebo automaticky počítá s tím, že s ním kráčím na pivo. To se mi ale nechtělo. Film už mi stačil. Za střízliva. Ale je pravda, že maratón lesem biografy zastřel. Dost. Zaslechl jsem tlumenou rockovou hudbu, koutkem oka zahlédl stezičku. „Pojďme tudy!“

Kupodivu mě poslechl. Vyhoupli jsme se na loučku, za kterou je basketbalové hřiště. Můj společník uslyšel rány míčů - a rock. Sebral trávu, líbal ji. „Díky, žes mi to tady ukázal.“

Byl jako Indián – a já ho vedl podle další plochy, kde jindy kluci skákali na kolech. Teď byla úplně prázdná. Najednou jsem věděl, že už budu odbočovat, a společník očividně mířil na opačnou stranu té křižovatky. Už jsme byli mezi rodinnými domky… Asi to tu přece zná… Nebo ne? Podal jsem mu ruku. Tiskli jsme si ty ruce. A potom už jen… Prostě se zeptal: „Kde je hospoda?“

Ukázal jsem nahoru ulicí - a řekl: „Tudy a pak doleva.“ Ukázal jsem vlevo i rukou a nelhal mu. Přibližně to odpovídalo. Hodně přibližně. Tak jsme se viděli naposledy.

Teprve doma, s odstupem jsem si uvědomil, že jsme ty kilometry nikoho nepotkali. Nikdo nás oba dohromady neviděl s výjimkou těch rodin pod silnící, jenže těch se nikdy nezeptám. Proč ne? Protože bych se mohl dozvědět, že jsem ten podvečer šel z kina sám.

A jistě, nahmatal jsem rameno. A jistě, podali jsme si ruce. Ale byl tak mlčenlivý, tak zmatený, tak frustrovaný. Asi jako by mu týden předtím u ucha explodoval granát. A táhlo to z něj. Město, kde žiji, podle všeho takřka neznal. Nevěděl, kde jsou hospody! Kdo to byl?

Traumatizovaný Ukrajinec?

Normální místní fotbalista, který cestou z hospody trochu ztratil paměť? Nezdál se mi jenom? A nešel onu trasu v úplně jiném století? Nepotkaly se časy? A když hovořím o časech, těsně před naším rozloučením udělal přece cosi překvapivě racionálního.

Vytáhl nějaké stopky či hodinky, podíval se na ně a řekl: „Dvacet tři minut. To je dobrý.“

Zase ten měřič schoval. Ale kdy ho zapjal? A proč měřil jen do našeho rozchodu? Vůbec jsme se neznali a přece mohl regulérně pochodovat až k restauraci, tam si to stopnout.

S odstupem o tom přemýšlím a on vypadal cize a strašně vychrtle a já si říkám:

„Třeba to byl jenom nějaký mladistvý válečný veterán. Nebo jsi, Ivoši, putoval se zombíkem.“