Na houbách je cosi ďábelského

„Je to na houby…“ – jako by se použilo jiné slovo, co také začíná na „ho-“, ano: není to paradox, když houby jsou tak bohulibá věc?

Co Čech – to houbař

Konečně jsme se tedy dočkali - už zase začínají růst a je to nádhera. Deště zjara moc nebylo, zlepšilo se to až v poslední době, naštěstí. Češi se radují: jsou považováni za nejvášnivější houbaře na světě, alespoň jednou za rok jich prý na houby vyrazí přes sedmdesát procent. Na jednu českou domácnost připadá v průměru přes 8 kilo nasbíraných hub ročně. Jestliže se tedy říkalo „co Čech – to muzikant“, dnes určitě spíš platí „co Čech – to houbař.“

Není přitom ale houbař jako houbař, byť mají jistě jedno společné, totiž že houby rádi sbírají a jedí. Jinak se ale – jakkoli se to nezdá – mohou lišit stejně jako kupříkladu příznivci hudby, z nichž jeden operu nemusí a nejlépe je mu na rockovém koncertě, zatímco druhý by tam jen trpěl a nic jiného než vážnou hudbu neuznává. V zásadě proto můžeme houbaře rozdělit do tří skupin – na rozmazlené, málo znalé a potom ty hodně znalé.

Tři druhy houbařů

Pamatujete, jak se v seriálu Chalupáři důchodce Evžen Huml (alias Jiří Sovák) ptal předsedy (alias Josefa Větrovce), jaké tam u nich rostou houby? „To já nevím,“ odvětil bodrý domorodec, „my tu sbíráme jen hříbky.“ To jsou tedy ti houbaři rozmazlení – v nadbytku, jímž je příroda zahrnula, maně se ocitají v pozici přežrané vrchnosti, co nikdy nepozná vůni a křupavost čerstvého chleba, protože má každé ráno na stole hromady koláčů… Houbař rozmazlený není tedy žádný chudák, naopak, je to boháč, co má to nejlepší za cenu námahy jen minimální. Asi proto si ale svého daru příliš vážit nemusí…

Není to už ale pohříchu ani na vsi to co bývalo: kde jsou vydatná hřibová naleziště, tam obvykle stávají v létě u nejbližší cesty hromady aut měšťáků, co nelení ani si třeba ráno přivstat, jen aby byli na místě první. Ne že by se mezi nimi nevyskytovali i ti hodně znalí, jsou však určitě v menšině: většinou jsou to (soudě alespoň podle toho, co po nich v lese zůstává) houbaři málo znalí, tedy takoví, co za hřib šli by světa kraj, ale jinak vezmou zavděk sortimentem jen omezeným, protože toho moc neznají.

Například jen takový hřib – je jich hodně druhů: nejkýženější jistě je tzv. hřib pravý, který ale ve skutečnosti nikdy nikdo neviděl, neboť je to jen souhrnný název pro hřiby smrkové, dubové a borové, vzácněji pak třeba i hřib bronzový či královský, co by se ani sbírat neměly, protože už je jich málo a proto jsou také zákonem chráněny, byť to málokdo ví a respektuje. Velmi hojný je naopak hřib hnědý, zvaný též suchohřib – ten znají i ti, co „praváka“ jaktěživi nenašli, takže i houbař málo znalý může díky němu říci, že „byl na hřiby“. A kde by ani těch moc nebylo, jistě tam houbař narazí alespoň na babku neboli hřib žlutomasý, což není sice - mezi námi hřibaři - nic moc, ale do směsi se hodí.

Avšak – houby, to jistě nejsou jen hřiby. A tak zatímco houbař rozmazlený ignoruje všechno kromě pravých hříbků, houbař málo znalý přece jen nějaké houby zná: bedlu, klouzka, václavku, tam se nesplete, nebezpečná záměna není pravděpodobná. Kde by ale nějaká hrozila, je raději ostražitý: je tohle opravdu žampion a ne muchomůrka zelená, jak o tom onehdy psali, že si je kdosi spletl a skončil v nemocnici? A tento hřib je zase zespodu podezřele nachový – není to satan? Pro jistou – pryč s ním.

Obzvláště odpudivým druhem houbaře málo znalého je pak v této souvislosti ten, co se snaží chránit nejen sebe, ale i ostatní, a tak preventivně likviduje raději vše, čím si není jistý: smutný pohled na rozkopané houby nezadá si pak v lese s papírky od bonbonů, krabičkami od cigaret či plechovkami a plastovými lahvemi. Vůbec přitom nejde o to, že houbař hodně znalý v nejedněch těch troskách pozná něco, co by si sám vzal – i houby prokazatelně jedovaté do přírody patří a i kdyby nebyly k užitku ani zvěři, ani hmyzu, ani slimákům, stále je opravňuje k existenci už jen to, že samy vyrostly, aniž by je tam nějaký mykolog (tedy houbař hodně znalý, co na to má navíc i vzdělání) sázel.

Co zná houbař hodně znalý

Oslím můstkem maně jsme tak přešli od houbaře málo znalého k hodně znalému. Ten se obvykle vyznačuje nejen širokými znalostmi hub, ale i velikou láskou k nim. Coby estéta potěší ho snad ještě víc než skupina hříbků malebné zátiší s muchomůrkami červenými, krásnými až na hranici kýče. Houbař hodně znalý nejde si do lesa jen pro večeři, ale i pro poznávací zážitek – nejednou třeba s houbovým atlasem v batůžku, neboť houbí říše je velmi široká a jsou celé rody, jež téměř nikdo nezná ani nesbírá, například pavučince.

Nu - pavučince nejsou zrovna výtvory přírody, nad nimiž by lidské oko plesalo, trochu pravda připomínají cosi jako kuchyňské zbytky, ale co třeba holubinky: jsou velmi hojné a ač tvarově si navzájem velmi podobné, hýří snad všemi barvami, co jich světelné spektrum nabízí. Ve své subtilnosti jsou to takové lesní popelky, skromně se krčí všude kolem. Nebo muchomůrky: ty zase vypadají, jako by je tu po sobě zanechali mimozemšťani z Wellsovy Války světů (a jedna z nich – růžovka neboli masák – je velmi chutná). Nebo hnojníky: těmi se nejspíš inspiroval krejčí, co navrhoval čepice anglické hradní stráži – nejsou ani k osahání, ani k čichání (a k jídlu jen omezeně), přesto jsou ale zajímavé. A když už jsme v tom čichání, nikomu kromě much jistě nebude moc vonět hadovka smrdutá, ale zvědavost nám opět nedá si ji neprohlédnout (mimochodem, to vajíčko, ze kterého pak ta pěnovkovitá dutina vyroste, je v mládí jedlé…).

Oslím můstkem maně jsme tak přešli k tomu, oč tu hlavně jde: houby jsou přece především k jídlu. Houbař hodně znalý přitom dobře ví, že bohatství houbových pokrmů spočívá zejména v jejich pestrosti. Jistě, když bude chtít k večeři smažené klobouky, použije ty hřibové či bedlové. Jestliže ale hodlá připravit smaženici, omáčku či polévku, pak platí zásada „od každého trochu“: vedle nějaké té stěžejní hřiboviny je dobré přidat do hrnce i mladou holubinku (trávozelenou, ale i jinou – jsou jedlé téměř všechny), pár kuliček pýchavek, štipku kuřátek, trochu té kožnatiny z masáka či hlívy, pro ozvláštnění křupavý stroček trubkovitý a kvůli konzistenci nějakou tu čirůvku či krásnoporku žemličku (dodejme jen pro doplnění, že ne všechny vyjmenované se mohou vyskytnout v jednom ročním období v jednom hrnci najednou).

A také je k jídlu leccos, čeho by se houbař málo znalý třeba bál – jako ten již zmíněný masák, jedlá muchomůrka (ano, zní to jako oxymóron – podobně jako hodný komunista). Co víc, jedlá je třeba i muchomůrka šedivka, avšak od její prudce jedovaté tygrované sestřenice ji odlišuje jen rýhovaný závoj, takže se sběr nedoporučuje. Anebo červené rourky naspodu klobouku nemá jen satan, ale i hřib kovář či koloděj, co se výborně hodí do omáček, když se hodně povaří.

Je to na houby…

Na otázku, zdali patří houby k přírodě živé či neživé je odpověď nasnadě. Jestliže ale k té živé, jsou to tedy rostliny? I tady se to zdá být jasné, ale není tomu tak: houby nejsou rostliny, i když také rostou na místě a nikam necestují – tím ale podobnost končí, houby nezískávají energii fotosyntézou (nedokážou zpracovat anorganické látky), nýbrž živí se rozkladem organické hmoty vytvořené jinými organismy. Také to nejsou žádní samostatní jedinci, byť tak to, co sbíráme (plodnice), vypadá – vlastně jsou ty hřiby, muchomůrky a jiné jen jakési vrcholky ledovce, viditelné výrůstky nad zemí z podhoubí, což je systém vzájemně propletených podzemních vláken, který může být i velmi rozsáhlý, přinejmenším alespoň tak, že – jak každý houbař ví – tvoří houby „kola“, což s sebou přináší radostnou zkušenost, že kde najdeme hřib, tam rostou obvykle i bratříčci.

Takže jsou vlastně houby „něco mezi“ rostlinami a živočichy, a když už, tak toho mají víc společného s těmi druhými: však se také prý před 400 miliony let vyvinuly z prvních bičíkovců. Současná vědecká klasifikace je společně s živočichy řadí do superskupiny Opisthokonta.

Ano, na houbách je cosi ďábelského: nejšílenější tvary a barvy, nejrůznější velikosti a konzistence. Chuť nebeská, ale i potenciální nebezpečí ne-li rovnou smrti, pak alespoň nevolnosti. Je to s nimi prostě na houby – takže, vzhůru na ně do lesa!

Zajímavý odkaz: NaHouby.cz