Hlavní překážkou používání česko-anglické konverzace jsou samotní Angličané. Zdá se, že téměř nikdo z nich příručku trestuhodně nečetl. Jak se pak má našinec domluvit?

Vezměme to hned zkraje. Na otázku:
"Do you speak English?"

Málokdo odpoví tak, jak je uvedeno v příručce.
"Yes, I do."

Angličan správnou odpověď ignoruje. Místo toho se dočkáme řady slovních eskapád, jež začátečníka odradí od další konverzace.

Obyvatel britských ostrovů odvětí kupříkladu:
"I can always try."

Či případně:
"I would like to think so."

A brožura mlčí. Na takovou odpověď vás nepřipraví ani ta nejpodrobnější.

Pak tu máme představování se. Do práce nastoupil nový britský kolega. Šel jsem se s ním přivítat na nějakém meetingu, který jsme měli společně moderovat , a doufal jsem, že při té příležitosti chytím jeho jméno.

Říkám:
"Hello, I am Michal."
A v momentě, kdy by mi měl můj protějšek zahadujůdovat a představit se, si klidně odpoví:
"Yes, you are."

Co konverzaci o počasí? Údajně nejoblíbenější téma k zapřádání rozhovorů. Modelová situace je následující:

Team building. Prší jako kdyby na měl někdo lil vodu kýblem. Jsem promoklý na kost a čekám s anglickým kolegou na zbytek týmu. Stojíme mlčky vedle sebe. Po pěti minutách chci prolomit ledy, tak říkám:
"Bad weather, ha?"

V tomto momentu má rodilý mluvčí s nadšením odpovědět, že v oblasti jižního Essexu bývá v červnu počasí ještě horší, často padají kroupy, takže máme vlastně štěstí. On ale neříká poměrně dlouho vůbec nic. Pak jen pomalu procedí:
"Really? What was your first clue?"

Jsem v Londýně. Objednávám si z jídelníčku "výběr ze sýrů". Ve Švýcarsku nebo ve Francii je to báječné téma k obšírnému kulinářskému exkursu. V Anglii ne.

"V jakém pořadí bych měl jist tyto sýry?"
"To jsou britské sýry, pane. Prostě to snězte!"

Jedu vlakem do Durhamu:

"Sir, your seat number is correct, my compliments for that, but you are in a wrong coach."
"Does it matter?"
"Well, this coach is not going to Durham ..."

Ale abych pořád nefňukal nad zákeřnými Angličany. Občas se mi je taky povede dostat do úzkých. A to jejich vlastní zbraní – suchým britským humorem.

Přednášel jsem kdysi o Helicobacteru pylori, interleukinech a kriticky nemocných na konferenci v Římě na poslední chvíli místo jednoho našeho profesora.

"On tomu nikdo nerozumí, tak se stejně nikdo nezeptá",

říkal profesor na rozloučenou. A jako na potvoru se přihlásil borec z Oxfordu a zeptal se, proč jsme vyšetřovali právě interleukin 6. Asi půl minuty jsem na něj zíral, protože jsem vůbec netušil. A pak mě náhle napadla spásná odpověď. Jediná správná:

"Isn' t it obviouse?"

Borec vytřeštil oči a začal se zmateně rozhlížet po sále, aby pochopil, že jako jediný nemá nastudováno, omluvil se a šel si sednout. Já jsem měl v tu chvíli jasno o čem bude první kapitola mě příručky Jak blafovat v medicíně... A možná i jak blafovat v angličtině.