Zatímco počítačoví šílenci křepčili radostí, že ceny zálohovacích médií jsou v porovnání jiných součástí velmi levné, ministerstvo kultury se tomu rozhodla udělat přítrž. Zdražení těchto médií mne přivedlo na pokraj šílenství z výčitek svědomí.

Jakožto čestný občan dodržující zákony a vyhlášky, jsem neunesl tíhu toho, že něco porušuji.

„Už dál nemohu,“ uvědomil jsem si jednoho jitra a po ranní hygieně jsem se vypravil na místní oddělení české policie.

„Dobrý den“ pozdravil jsem nadstrážmistra ve vrátnici. „Jdu nahlásit porušení vyhlášky 488/2006.“

Policajt na mne chvíli koukal a pak se zeptal, co to je. On evidentně nic neporušoval. Anebo jen za korunu, páč tam záleží na kapacitě záznamového média.

S chutí jsem mu odrecitoval báseň „Vodník“ od Karla Jaromíra Erbena a nastavil ruce k nasazení želízek.

Nadstrážmistr zavolal Frantu, protože si se mnou evidentně nevěděl rady. Poručík Franta se mne zeptal, co potřebuji.

„Již asi třicet let mám v paměti uloženu tuto a spoustu jiných básní a jelikož nevím, jak se toho zbavit, jdu požádat o potrestání, ať mi na to nepřijdete, až budu důchodce. To bych šel sedět velmi nerad.“

Bohužel, ani Franta nechápal, a tak jsem po dlouhotrvajícím upřesňujícím rozhovoru s majorem Blažkem odcházel domů s ujištěním, že nic špatného nedělám.

Velice se mi ulevilo, protože jsem měl opravdu velkou obavu, že si kulturní složka našich ministerstev do několika let najme málo známého a málo vytíženého chirurga (nejlépe příbuzného některého z ministrů) na operace paměťové části mozku.

Major Blažek ale říkal, že ne! Důvěřujme mu proto a žijme dál jako blbci, kteří zaplatí daň i z "hajzlpapíru", protože i na něm se tu a tam objeví nějaký originál. Samozřejmě po použití.