Máme s Tonkou, kočkou, problém. Tedy aby mi bylo správně rozuměno: tvar „máme“ jsem použila dvojsmyslně. V prvním smyslu je skryto toto rozložení sil: čtyři sapiens z naší rodinky v souboji s jedním živočichem. Druhý výklad mění rozložení sil z výroku předchozího. Větu můžeme rovněž interpretovat tak, že já a Tonka máme problém, společný problém, poněvadž pácháme stereoneplechy. A ti tři, kteří nám musí nezvedenosti trpět, nejsou z tohoto faktu nikterak odvázaní.

V našem bytě se chlupatec ocitl díky mé naivitě a víře v možnost koexistence nezkušeného chovatele a svéhlavého zvířete. Když nám na dlouhých nohách odešla do věčných lovišť křížená jezevčice Žofka, pořídili jsme si štěně jiné. Mně se ovšem odjakživa líbila grácie šelem kočkovitých a rozhodla jsem se, poprvé ve svém životě, že si ke štěněti pořídím ještě koťátečko. A tak se v našem obýváku usídlila rychlá rota a v našich duších obava o statky hmotné i nehmotné. Kočkopes nám totiž vytvořil z pokoje kůlničku na dříví. Dokonalý tým. Dlouho jsem se například snažila před mužem skrýt, že obě hravá mláďata rozkousala a rozdrápala látku na drahé (a milované) reprobedně. Pokoušela jsem se obří hi-fi díru zamaskovat nenápadně přesunutým křeslem, ale mé úsilí nebylo nic platné, muž na chuligánství zvěře stejně přišel. Pes byl přes protesty rázně odstěhován do boudy na dvorek, kočka měla být na stejném dvorku původně chycena za ocas, prudce roztočena a posléze odhozena v dál. Naštěstí šlo jen o verbální, nerealizovanou agresi. Tonka zůstala.

Stala se naším údělem. Protože jsem chtěla alespoň částečně zredukovat její devastační působení, nechávala jsem ji doma jen tehdy, když jsem byla přítomna i já, a mohla jsem tedy nad ní vykonávat pedagogický dozor. Každé ráno jsem ji odnášela ven na dvorek, připravila misky s vodou a jídlem a odpoledne si ji z dvorku zase vyzvedla. Nebudu snad ani rozepisovat, jak jsme se po snídani my dvě vždy honily (není nad ranní rozcvičku!), jak moje vyšší signální soustava vymýšlela různé lsti-pasti, do kterých jsem nepolapitelnou mrchu chytala. Chyba, chyba, chyba. Nikomu neradím, aby urazil kočku nedobrovolným vynášením z teritoria, jež považuje za své. Její dotčené Veličenstvo se umí mstít. Třeba páchnoucí louží do paniččiny postele. Vymočený tvor, kterému z očí na hedvábné hlavě líně kouká Satanáš. Rezignovala jsem tedy a nechala nevychované zvíře v klidu opanovat byt. Neeliminovala jsem tím všechny její podlosti, ale podařilo se mi alespoň zastavit proudy smrduté tekutiny.

A zvíře se se mnou sžilo. Se mnou a s mou závislostí na netu. Když zapnu počítač, abych mohla brouzdat po sítích, Tonka okamžitě přiběhne, skočí mi do klína a surfujeme spolu. Elektrizuje nás myš. Nezvedené jsme dvě šelmy, nedáme si říct. Její oblíbenější činností byl donedávna filmový klub – to se usadila před automatickou pračku a s napětím sledovala honičku hadrů, která se odehrávala za skleněnými dvířky. Ale v poslední době, zdá se, pračka ztrácí na popularitě, kočka by volila net. Panička též.

Jsme obě umělecky založené, a tak se nám zalíbilo na jistém kulturním serveru. Prohlížíme si tam obrázky, čteme povídky a básně, píšeme k nim fundované kritiky, přispíváme do fór, hádáme se, bavíme se, dopisujeme si s přáteli, prostě komunikujeme. Není divu, že již není čas na pračku. A kdyby jen na pračku. Nedávno se navíc celá situace ještě zhoršila. Vůdce naší smečky dostal totiž nápad – využít plně možností poskytovaných známou firmou Telefónica, které platíme paušál za pevnou linku. Tak nás postihlo neštěstí zvané vysokorychlostní internet. Chvilku jsme s Tonkou opravdu svištěly. Chvilku to byla jízda! Pět set dvanáct kilobitů za sekundu. Jenže za pár dní se jaksi načetlo a sečetlo příliš mnoho dat, překročily jsme limit a hned nám soudruzi přiškrtili rychlost. Místy až na dechberoucích devatenáct kb/s! Dovedete si představit, jak dlouhou dobu jsme teď my dvě, milovnice digitálních uměleckých děl, nuceny trávit u počítačové obrazovky.

Není divu, že rodina již pomalu dozrává k rozhodnutí odnést nás obě na dvorek, roztočit prudce a odhodit v dál. Zatím jen verbálně naznačují. Zatím ještě zůstáváme. Ale…

A přitom jsem v tom obě tak nevinně. To oni!