Jen díky pozornosti jednoho z diskutérů na štvavém pravicovém plátku Virtually jsem se dozvěděl o dalším z nových pozoruhodných státnických kroků k legendami opředené oranžové budoucnosti, kterou pro nás chystá vláda opravdových talentů Jiřího Paroubka z vyšší vůle premiérem. Touto cestou onomu pravicovému rozrývači pořádku skrývajícím se pod pseudonymem "mates" děkuji. Než však přikročím k vlastnímu popisu toho, co se vlastně stalo, rád bych poněkud odbočil a pokusil bych se vás seznámit se širšími souvislostmi celé té vzrušující a radostnými perspektivami rozkvetlé události.
Jakýsi F.A.Hayek, buržoazní dekadent a pisálek pochybných pamfletů, jenž si díky své prázdné pýše myslí, že pochopil, jak funguje svět, ve svém komickém díle razí tezi o jakémsi zásadním rozdílu mezi "spontánním řádem" a "organizací". "Spontánní řády", mezi něž patří i lidská společnost, se vzájemnou interakcí svých členů, tedy jednotlivců a organizací, vyvíjí k lidským mozkem nepoznatelnému neznámu. "Uvědomělá organizace" je prý naopak tou nejmocnější metodou účinné koordinace, neboť umožňuje dojít za použití předem vybraných prostředků k vytyčenému cíli. Na těchto a ještě mnoha dalších banalitou překypujících premisách dochází k fantasmagorickému závěru o tom, že vývoj lidské společnosti není možné naplánovat. Socialismus je podle něj prý ideologií, jež je postavená na falešných základech.
Dovolím si vám teď předložit pádný důkaz o tom, jak se ten pošetilý stařec mýlil, neboť vývoj čehokoliv je pro vyvolené nejen pochopitelný ve své široširé hloubce, ale i řiditelný a dokonce i dopředu předvídatelný. Pokud mi nevěříte, podívejte se na odkaz.
"Podle mých informací tenhle problém už není, protože zítra soud na Praze 10 zruší to rozhodnutí," pravil po telefonu náš premiér, když se ho reportér ptal na důsledky jednoho soudního rozhodnutí.
Už slyším ty závistivé brepty, jimž nikdy nebude dovoleno odkrýt roucho poznání skrývající logické sledy souvislostí, ony nekonečné proudy slepých ramen zákonitých společenských posunů, jejichž tajemství je odkryto jen malému počtu smrtelníků, jak s duší překypující záští nenávistně chrchlají žlučovité hleny pomluv o striktním oddělení výkonné státní moci a nezávislosti soudnictví, prý jakéhosi pilíře demokratické společnosti. A ani to jim nebude stačit, klopotně do toho budou vykoktávat potměšilé fráze o tom, že prý pošlapáním toho pilíře končí demokracie a začíná totalitní diktatura......
Že jim není stydno, těm věčně s něčím nespokojeným živlům. Jak sám premiér prohlásil, ODS by neuměla řídit ani slepice na dvorku. Je přece nade vše jasné, že řídit tak komplexní dvorek, jako je celá Česká republika, naprosto vyžaduje, aby náš dobrotivý Jiří Paroubek z vyšší vůle premiérem, nejenom věděl vše, co bylo a je, ale také dopředu předvídal, co se s určitostí stane. On přímo musí vědět, který soud co a jak nezávisle rozsoudí, je naprosto nezbytné, aby byl informován o tom, který nesprávný rozsudek se na druhý den nezávisle zruší.
A celá ta pochybná nezávislost soudců, ten anachronismus dávných a nemoderních časů? K čemu vlastně slouží, proč se ten zbytečný buržoazní přežitek už dávno nevymazal z platného právního řádu? A když už konečně začneme dělat pořádek, proč zároveň nezrušit tu dětinskou svobodu a naprosto staromódní a vývojem dávno již překonanou demokracii. Komu to vlastně slouží? Nejsme přece žádná divá zvěř, co bezcílně pobíhá po lesích a živí se žaludy a vodou z potoka. My, občané České republiky, se na pomyslné stupnici civilizačních hodnot vývoje organických druhů nacházíme kvalitativně výše, neboť naše životy jsou spravedlivě organizovány. A naše životy jsou nejenom spravedlivě organizovány a zaslouženě přerozdělovány, i každý náš krok, každý úder prstu na klávesnici i toho mého počítače, je pečlivě promyšlen a v rozumném předstihu k naší radosti, společenskému rozkvětu a všeobecnému štěstí naplánován naší úžasnou vládou skvělých odborníků pod vedením Jiřího Paroubka z vyšší vůle premiérem, jenž převelikou moudrostí je nadán, vše dopředu ví a nic mu neunikne.
I stará přísloví se před ním jako rozbouřený vodní tok o pevnou skálu tříští. Za dávných časů platilo, že všechny cesty vedou do Říma. Dnes, v době pokroku, už toto překonané heslo neplatí, neboť s hrdostí v hlase můžeme prohlásit, že všechny nitky vedou k Jiřímu Paroubkovi. Jen jednoho se bojím a má šťastná mysl se zlou předtuchou chvěje a trápí. Aby nás tak nakonec brzy neopustil, jako ti dva předchozí. Co bychom si pak ve své bezmoci počali?
23.3.2006