Minulý týden zveřejnila média antropologický objev který zamotal dosavadními poznatky o vývoji pána tvorstva. Jakoby nestačilo, že se nesmiřitelně přou zastánci stvoření se zastánci evoluce. Já se přikláním spíše k těm druhým, ale…

Souhlasím s tvrzením, že patříme k obratlovcům a ke třídě savců. Nejsem si však zcela jist se zařazením do řádu primátů, potažmo opic. Nechci s vědci polemizovat, ale myslím si, že opomíjejí nápadnou podobnost našeho živočišného druhu s jiným řádem a to hlodavci.

Nejen že sníme, na co přijdeme, nejen že znečistíme vše, kam přijdeme, ale svědčí pro to i náš pud shromažďovací. A to nejen ve smyslu houfování se – který mají i opice -, ale i ve smyslu shromažďování věcí. Znáte přeci výraz „syslování„ – nenapovídá o něčem?

Tento pud se projevuje různě. Od sbírání známek, obrazů, milostných skalpů nebo kaktusů, čemuž se říká koníčky, až po shromažďování majetku, ale i staré veteše, kterou neberou ani ve sběrnách. To už bývá posedlost. Začíná to obvykle shromažďováním „užitečných věcí„. Kus drátu, hezké prkénko, šroubek, rozbitý budík. A plní se dílny, kůlny, půdy, byty. Co když se to bude někdy hodit?

Stane se, že se opravdu někdy něco hodí. Stane se i to, že potřebnou věc najdeme, když se hodí. Ale tu nastává dilema. Dobře, věc se hodí, použiji ji - ale – vždyť mi bude scházet. Co když ji budu potřebovat jindy?

Asi jsem se dostal od původu člověka trochu daleko. Ale nejsem na stopě vzniku posedlosti? A co hůř! Netrpím tím také sám? Právě jsem si uvědomil, že jsem toto povídání nemusel psát na čistý papír ale na druhou stranu starého tiskopisu, které si právě pro tento případ schovávám. No nevadí, hodí se jindy.

srpen 2007