Na 1. dubna nepředepisuje římský misál nijakou mimořádnou mši. Svátek má Hugo, ve 12. století biskup v Grenoblu, později prohlášený za svatého, který se žádnými humornými kousky nevyznamenal. Pravoslavní jsou v období Velkého půstu, takže rovněž nic k popukání. Jediná stopa vede do Francie; tam do roku 1582 slavívali příchod Nového roku od 25. března až do 1. dubna, kdy rozpustilé taškařice vrcholily. Teprve za Karla IX., který zavedl gregoriánský kalendář, se začátek roku přesunul na 1. leden, jenomže zvyk se z moci úřední tak snadno nepřestěhuje a příjemný zvyk už vůbec ne, a tak milý svátek bláznivých legrací na 1. dubnu zůstal. Rozšířil se takřka po celé Evropě, působením kolonizátorů i do zámoří (April Fool´s Day).

U nás zajisté i pověstně vrtošivé, nevypočitatelné aprílové počasí přispělo k tomu, že 1., někdy i 30. duben se rovněž má za svátek šprýmů. Už vladař rožmberského domu Petr Vok si prý 1. dubna rád utahoval ze svého služebnictva, jak dokládá starý rukopis chovaný v třeboňském archivu. Já sám coby automechanický učeň jsem byl v tento den vyslán na kole a s kanystrem k benzinové pumpě na druhém konci města pro pět litrů komprese, ti dobráci mi natočili poctivých pět litrů vyjetého oleje a já blbec je táhnul přes celé město zpátky.

Píši o svátku šprýmů, nikoli šprýmařů, neb těch se většinou netýká. Asi jako Silvestr se většinou netkne vinárenských štamgastů; znám mezi nimi mnohé, kteří o Silvestra pijí převážně jen minerálku. To pouze ti, co si jak je rok dlouhý nedopřejí ani hlt něčeho lahodného, si přímo za povinnost kladou se o Silvestra ztřískat doněmoty. Obdobně 1. dubna posedne nutkání spáchat cosi žertovného především vyhlášené suchary, individua, jimž je smysl pro humor vzdálen několik světelných roků a ještě za roh. A přesně podle toho také jejich šprýmy vypadají.

Ani si nechtějme představit, co všechno už spáchali tihle vtipálkové na jedno použití. Na jejich kontě jsou úrazy, někdy i vážné, vykolejené tramvaje i vykolejená manželství, vymazané paměti počítačů a nesmazatelné urážky, zhoršené známky z chování, ale především hory, hory trapností.

Potřeba 1. dubna si zašpásovat přepadá též žurnalisty, dokonce i celé redakční týmy. Žádný div. Tradičním základem aprílových šprťouchlat jsou pak klamavé informace, které mají vzbudit všeobecné veselí. Z tohoto úhlu můžeme tedy na 1. duben pohlížet i jako na svátek novinářů. V praxi pak vypadají jejich neotřelé nápady takto:

Největší trouba z redakce dostane geniální a do té doby naprosto neslýchaný nápad (sám se mu předem hlasitě zachechtá) zařadit do zpravodajství na 1. dubna vymyšlený nesmysl, neexistující událost, z čehož se mají čtenáři, posluchači nebo diváci potrhat smíchy. Kolegyně a kolegové se k unikátní myšlence ochotně přidají, aniž by jim došlo, že to, co dělají celý rok už téměř bezděky, teď jenom hodlají učinit jakoby naschvál. A výsledkem je malér, totální zmatení, které pak dotyčné periodikum musí ještě několik následujících dní zoufale vysvětlovat svým čtenářům, posluchačům a divákům, podle mínění redakcí poněkud natvrdlým, tedy pitomcům, kteří nepochopili jejich zcela ojedinělý smysl pro legraci. Nevzpomínám si, že by se to některý rok neudálo, a nevidím nejmenší důvod, proč by se to nemělo stát i letos.

Pánbůh s námi.