To je sice pravda, ale vždycky je lepší, když veselo je! Uprostřed zpráv o událostech špatných, blbých, blbějších a ještě horších jsem konečně nalezl v novinách něco pozitivního. Hned kousek od informací, že se banda údajně levicových imbecilů v Řecku snaží celému světu dokázat, že tzv. moderní výchova má za následek to, že vyrostou nezvladatelní a nezodpovědní šmejdi, za zprávami, jak je špatně, katastroficky či hrůzně tu či onde, jsem se dočetl o novém společenském fenoménu, viz LN 20. 12. 08 Nový druh happeningu „flashmob“ je už i v Česku a Češi mají novou zábavu.

Takže jsem se dozvěděl, co to bylo za ptákovinu, o které media informovala, a to že se na Staroměstském náměstí strhla minulý čtvrtek polštářová bitva. Prý se tomu říká Flashmob, nebo též happening. My jsme tomu před lety říkali "recese". A jsem moc rád, že má někdo podobné nápady dneska. A kdyby mě byli pozvali - sám to neumím na internetu najít -, šel bych tam i s polštářem a už se přímo vidím, jak s ním pod pražským orlojem tluču spolusrandistu do hlavy!!! Ale nejlíp by bylo majznout někoho úplně cizího! Ten by koukal! To musela být krása! Jako za mého mládí!!!

Prý se jedná o žhavou novinku. No, nebudu říkat, že autor článků je trou… éééé málo informovaný a že kdyby si dal jen trochu práce, zjistil by, že podobné fórky jsou u nás v Česku oblíbené již dávno předávno. A to dokonce tak, že v Saturninovi, té knize knih, je plno humoru a akcí, které jsou nemlich stejným druhem srandy jako onen Flashmob.

Nevěříte? Já si představuji hned několik doktorů Vlachů, jak zasednou v kavárně Slávia před mísou koblih a neodolají a začnou házet…

Ostatně recesisté, jak už jsem někde psal (a teď to nemohu ve svém "archlívu" najít), pořádali společné akce již za dob první republiky. Slavná byla akce Točník. To se domluvená skupina osob vydala v čase bálů na maškarní. Všichni v maskách rytířů, ctných panen a vůbec podobně. Navštívili maškarní rej a po jeho skončení nasedli v tomto oblečení do lokálky a vydali se do stanice Žebrák. Tam z vlakového spoje, zvaného trefně "flamendrák" vystoupili a zděšenému výpravčímu na dotaz, kam jdou , pravili, že na Točník. A na dotaz "Co tam budete dělat" odvětili: "Točit!" Stejně tak se vedlo kastelánovi, kterého vyburcovali, donutili otevřít hrad a tam se pak začali chovat jako kdyby na hrad přijelo "panstvo". No není to krásný?

V dobách let šedesátých jsme se courali Prahou - hlavně noční - v partě složené z těch, co budou jednou slavní, a z těch, co nebudou jednou vůbec slavní, jak je vidět například na mně. Reduta, Olympic, klub Strojexport, Stoletá vinárna, karlínský Hamburk, "Klub U Zábranských" atd., tam všude kroužily naše mladé nohy.

Ale zpět do srandy. My jsme se mobily nesvolávali, páč mobily nebyly, my jsme se domlouvali v báru, klubu či hospodě, jak kdy. A na čem? No třeba na pochodu.

To jsme vyrazili od Rozhlasu dolů po Stalinově třídě (dnes Vinohradská), tehdy skoro autoprázdné (to je něco jako liduprázdné, ale tahle byla tehdy ovšem skoro bez aut, takže byla autoprázdná, kapišto?).

Skupina mladíků a dívek pochodovala v řadě za sebou tak, že šli jednou nohou po širokém obrubníku chodníku a druhou nohou dole na ulici. Z dálky to pak vypadalo, jako když jde za sebou v řadě hejno kačen anebo pajdá řada válečných invalidů s dřevěnou nohou. Tenhle kačeří pochod dokázal upoutat na chvíli všechny pěší i řidiče. Za pět minut musel být konec, jinak by přijela SNB.

Jiná zajímavá společenská hra byla hra "na klobouk". Vyžadovala několik hráčů. Nejlepší místo k pořádání byl Václavák. Vyšlo se nejlépe po pravé straně Václaváku od koně dolů směrem k Jaltě. Několik mladých mužů a žen šlo jakoby nenápadně-nápadně vedle sebe. Hlavní hráč pak vyhledal pohledem nějakého seriozního pána s kloboukem na hlavě, který kráčel proti nám. "Nenápadně" – tak, aby si toho dotyčný všiml - na něj upřeně koukal a vyšel přímo proti dotyčnému. S pohledem upřeným na klobouk dotyčného. "Nenápadně" přitom mrkal na spoluhráče. Oběť hry si dění většinou všimla a začala být silně nervózní. I když jakoby nebylo proč. Nic se nedělo.

Hlavní hráč došel čelně k nedobrovolnému protihráči, upřeně mu hleděl do očí se zachmuřeným výrazem, pak vztyčil pravici a… sebral mu klobouk z hlavy. Otočil ho dýnkem k sobě, prozkoumal pohledem, zavrtěl jakoby nevěcně hlavou se slovy „Pardon, ten není můj! " klobouk dotyčnému opět nasadil na hlavu a urychleným krokem se vzdálil. Ostatní spoluhráči pak pozorovali reakci dotyčného pána.

"Pozorovací" hra pak byla provozována nejlépe v pracovní den odpoledne. Dva, ale lépe více hráčů se sešlo například na rohu na Můstku, začali jakoby vzrušeně diskutovat a ukazovat rukou indiferentně někam nahoru k některé ze střech a vykřikovat: "Vidíš, ho, vole, vidíš, ho? To je neuvěřitelný!" a výrazně tahat spoluhráče za triko a křičet: "No koukej, přeci ho musíš vidět!!" Během dvou minut se u hráčů zastavily nějaké starší dámy, často již poněkud "zrakově oslabené", které byly osloveny: "No pani, viděla ste to někdy?!?" s rukou vztyčenou k imaginárnímu "jemu" tam někde na střeše. Dámy vždy něco viděly!

Během asi tak deseti minut mohli původní hráči nenápadně místo hry opustit, aby na místě zanechali hlouček, někdy dost velké shromáždění občanů, kteří "pozorovali a komentovali "ono imaginární NIC“ tam kdesi na střeše. Pokud poprchávalo a nebo se stmívalo, bylo možno na onom místě pozorovat shluk lidí ještě asi tak půl hodiny po zahájení hry.

Hra "napnelismus" byla …. Ale to vám nepovím, snad ten fejetonek najdu a použiji ho do nějaký knížky. Prozatím prozradím, že se hra hraje ve skupině nejméně šesti osob, v temnější uličce, ale ne zase zapadlé a nejlépe za přítomnosti několika pohledných mladých spoluhráček, které báječně rozptylují pozornost. Starší páni sledují mladé dívčí nožky a starší dámy sledují totéž, ovšem ze zcela jiných důvodů. Obě skupiny jsou však během hry mírně rozptylovány, což je potřeba. Podrobnosti příště!

Moji radost z toho, že mladí lidé si najdou důvod k dělání srandy vždycky, pak dovršila poznámka autora článku, že hru Flashmob vynalezl jakýsi americký novinář s pro našince kouzelným jménem Bill Wasik z Magazinu Harper´s.

Sláva, to už je skoro dokonalé. Vždyť světové objevy, jak píší seriozní noviny, vždy oznamují, že nějaký slavný vynález vynalezl někdo z té zrovna nejlepší, nejsvětovější vůbec "in" země.

My starší to víme už dávno. Třeba do té doby našeho mládí, kdy jsme přesně věděli, že "roentgen" vynalezl Rus Rengen Rengenovič Rengenov, což je doloženo svědectvími, jako činy toho Wasika z USA, jak praví autor v LN. Tehdá jsme přesně věděli, že je to pravda pravdoucí, neboť bylo svědecky dokázáno, že onen Rengen Rengenovič Rengenov byl viděn, jak běhá kolem zemjanky a řve: "Stará, já do tebe vidím!!!"

A jinak by mne zajímalo, kdo to byl ten Wasik. Snad nějaký syn či vnuk nějakého Vašíka z Prahy či jinde z Česka.

Hezké Vánoce! A nenechte se vytočit politikama!

Z onoho okruhu těch tehdy mladých lidí, kteří už nikdy nebudou nikde kroužit, a je tedy je možno je jmenovat, patří věnovat vzpomínku třeba Rudovi Roklovi, pánům Šimkovi a Grossmannovi, Jirkovi Brabcovi.