Česká politická scéna trpí od roku 1989 tím, že komunistická strana nadále legitimní je i není. V parlamentu i v jiných volených grémiích s ní nikdo nechce oficiálně spolupracovat, ovšem všichni to v té či oné podobě dělají. Snahy měnit volební systém tak, aby se omezil její vliv, vycházejí naprázdno, přičemž postupně si na ni společnost tak trochu zvyká. Zároveň s tím si komunistická strana troufá stále důrazněji požadovat různé výhody ospravedlňující minulý režim a směřující tak či tak zpět k němu. Tím ovšem popouzejí ty, kteří v tom režimu trpěli. Stesky na to, že komunistická strana nebyla zrušena hned, se opakovaně vrací, avšak iniciativy požadující zrušení tohoto obludného pohrobka totality v této době mají charakter boje s větrnými mlýny. Co s tím?

Jedno východisko se nabízí. Povšimněme si některých základních rysů této strany. Předně: její členové lpí na jistých autoritách a nedají na ně dopustit. Dokonalým vyjádřením tohoto rysu je mauzoleum na Rudém náměstí v Moskvě s mumifikovaným Leninovým tělem. Avšak verbálně uctívají i mnohé jiné, ačkoliv svými skutky splňují každou definici masových vrahů. Kromě toho: drží se jistých dogmat navzdory tomu, že tato dogmata v praxi naprosto selhala na třetině zeměkoule (úsměvné je, že oni sami pokládali praxi za kritérium toho, zda něco pravda je či není). Avšak mají i své hrdinné mučedníky: na Julia Fučíka nedají dopustit i navzdory tomu, že se již prokázala jeho denunciace nacistům za války, a až dosud slaví svátek svaté Kláry Zetkinové v podobě MDŽ. VŘSR či 1.máj je pak oslavou s procesím a zpěvem tradičních písní. Hlavně pak: bojují proti démonu v podobě kapitalismu coby zdroji veškerého zla s tím, že jeho reprezentantem je arcikacíř USA ještě i nyní. V demokratickém prostředí sice přijali demokratické mimikry a tváří se poměrně vstřícně, ovšem v dějinách opakovaně prokázali, že mají sklon k hierarchickému uspořádání, přičemž oni sami sebe pokládají za legitimní vládce ostatních: dohodnout se na něčem s jinými ani nemohou, poněvadž svých doktrín se odmítají vzdát.

Načrtnuté rysy vykazují nápadnou podobnost komunistické strany s náboženskou společností. Dalo by se sice namítnout to, že náboženství oni sami přece z pozice vědeckého atheismu odmítají a že se žádným bohem nepočítají, ovšem žádného boha nemají také například buddhisté a přece: též buddhisté jsou zahrnováni do náboženských společností.

Řešení je tudíž nasnadě: pověřme odbornou komisi tím, aby komunistickou stranu prozkoumala a prokázala to, co je mimo každou pochybnost. Ukázalo by se, že komunistická strana je vlastně církví; církev se ovšem kvůli legalizaci musí registrovat podle zákona o církvích a náboženských společnostech (3/2002 Sb) na ministerstvu kultury a tím se automaticky vyloučí ze hry: coby náboženská společnost totiž bude mít komunistická strana přímo zakázáno účastnit se politického klání. Tím se konečně komunistické strany zbavíme.