Populárním, kdysi možná nejpopulárnějším roudnickým ochotníkem byl pan Bartoníček, majitel jediného místního fotoateliéru. Ochotníkům sloužil jako maskér a vlásenkář, a když všechny nalíčil a příslušné paruky učesal a nasadil, také si sám něco zahrál. Takže všem známá osobnost, herec pan Bartoníček. Já už ho nezažil, potkal jsem pouze vzpomínku na něho. To bylo takhle.

Když si roudničtí sokolové nechali vedle svého lehkoatletického stadionu postavit biograf, architekti jim ho namalovali tak důmyslně, že se dal v mžiku a snadno proměnit v divadlo se vším všudy. Když se třeba vytáhlo projekční plátno a vpředu se odkryl kus jeviště, objevila se hluboká jáma, prostor pro orchestr, takřečené orchestřiště. A právě tam jsem také vysedával se svým violoncellem, přímo proti dirigentovi, zády k boudě pro nápovědu. Nezastihl jsem tam žádnou operu, jen hry se zpěvy a tanci, tedy sem tam písničku nebo taneček, jinak pro muzikanty příšerná otrava. To se jen nudíte a čumíte kolem sebe, nanejvýš nahoru herečkám pod sukně, ale jak říkám, jinak zoufalá nuda. Jednou mne v nějaké pauze napadlo podívat se za sebe, na zadní stěnu té nápovědní budky, a on tam byl nápis. Nějaký můj nudící se předchůdce tam napsal tužkou nejspíš inkoustovou: BARTONÍČEK SE UKEC. A za tímto lakonickým sdělením byly čárky jak na tácku s pivem, bylo tam těch čárek celkem jedenáct.

A to je všechno. Taková vlastně skromná pamětní deska připomínající velkého divadelníka. Pokud se v díře pro orchestr od té doby nemalovalo …