Když jsem byl mlád, bývala Ascalona... Ále, co to blbnu – když jsem byl mlád, bývala mým vozidlem bájná, žlutá Škoda 100. Jezdila kupředu i pozpátku a navíc ji dokonce bylo možné někdy i amatérsky opravit.

Problémem té mé však bylo, že se jí ve velkých mrazech nechtělo příliš startovat. I stalo se, tenkrát za socialismu, kdy ještě bývaly v zimě i silné mrazy, že jsem jednou při návštěvě u rodičů mé manželky v Michalkovické ulici v Brandýse nad Labem neúspěšně „vystartoval“ celou kapacitu baterie. No, nedivte se, osmnáct pod nulou, to už je přece slušný „samec“.

Tehdy vyráběné automobily měly ve srovnání s těmi současnými několik drobných výhod. Většina vozů byla natolik lehká, že je bylo možné uvést do pohybu i roztlačením. Dokonce bez rizika jejich poničení.

K tomu se hodí každý pohyblivý „dvounožec“, v krajním případě i mladá, sportovně založená manželka. I vylákal jsem tu svou, Hanku, od mytí nádobí na ulici. Umístil jsem ji za auto, já tlačil ramenem a volantem držel směr. Naším společným cílem byla malý kousek vzdálená křižovatka s ulicí Petra Jilemnického, která pokračuje směrem ke Kostelecké ulici pěkným „startovacím sešupem“.

Na křižovatce jsme chvilku počkali, až nebyla v dohledu žádná auta. S Hankou už jsme měli roztlačovací systém dokonale zvládnutý, takže vše už pak šlo ráz na ráz. Bleskově jsem nasedl do auta, Hana ho přetlačila přes hranu svahu a vůz začal nabírat rychlost nezbytnou k dokonalému roztočení motoru. Soustředil jsem se na odhadnutí toho správného okamžiku k puštění spojky na zařazenou rychlost dvojku.

Po pár vteřinách motor chytil a já lehce přidal plyn. Při pohledu do zpětného zrcátka jsem však zesinal, protože moje žena pokračovala v tlačení auta i v téměř třicetikilometrové rychlosti.

Opatrně jsem přibrzdil a zastavil. Slova mojí hodné a laskavé ženy, kterými mne poprávu počastovala, by se dala vysílat až po 22. hodině. Ona samozřejmě už auto netlačila, ale její vlhké ruce ke kapotě přimrzly, a tak se nemohla pustit.

S hlavou vlastnoručně silně posypanou popelem jsem už chtěl nasednout do auta, naložit ji k „vývozu“ zpět na kopec. Má nabídka nebyla přijata a moje do žhava rozčilená žena se rozhodla vrátit se domů pěšmo. Ale než se dala do pohybu, dorazil k nám chodec, který byl svědkem celé události. Shodou okolností trenér místních atletů.

„Ahoj Hanko,“ oslovil přátelsky moji ženu, v té chvíli ještě napumpovanou třaskavou směsí adrenalinu a vzteku, „nepřišla bys někdy na jaře do našeho oddílu? Vždyť ty bys předběhla i Irinu Pressovou!“

„Víš, co ty seš? Taky vůl, voba jste volové!“ ocenila nás a hrdě odkráčela takzvaně středem.

Po návratu z cesty jsem se jí ještě jednou omluvil a bylo mi odpuštěno. Ale ne zcela, což se ukázalo při našem odjezdu od jejích rodičů. Když jsme naložili děti, já jsem Hance před naším nasednutím sdělil, že jsem učinil zásadní opatření, aby se to s tím roztlačováním už nikdy nemohlo stát. „Tak to je dobře!“ odvětila spokojeně.

„Pojď se podívat, jak jsem to vyřešil!“ vyzval jsem ji a zavedl za škodovku. Tam byly ke kapotě dokonale „přiledovány“ dvě staré rukavice.

Nepřál bych vám vidět ten pohled, který na mne vrhla. Ale protože má smysl pro humor, nakonec se přece jen na mne přátelsky usmála a dodala: „Ale stejně seš vůl!“ Já jsem jí to s radostí odsouhlasil.