Ne, to není silvestrovský fór. Jde o závěr klinické studie, kterou zveřejnil prestižní časopis Journal of Neurology, Neurosurgery and Psychiatry.

Přiznám se, že mám rád podobné studie. Jsou pro mne cenným zdrojem informací o společnosti, v které všichni žijeme. Jedna studie říká, že pravidelné pití černé kávy zvyšuje požitek při sledování televizních seriálů z lékařského prostředí. Ano, je to zásadní sdělení, které vyvolá v celosvětovém měřítku zvýšenou spotřebu, a to proto, že televize je podobnými tématy přímo zahumusena a množství lidí si prostě není schopno odříct sledování 234. dílu 5. série, kde se konečně během 45 minut dozví pravé jméno otce uklízečky suterénu patologického ústavu. Pokud přitom vysrknou své moka, akcionáři Tchibo si mnou své kávou upatlané ruce a svědomí.

Druhá studie naopak poukáže na zdrcující statistická čísla, že pití černé kávy je pro jedince naprosto zhoubné, protože snižuje jeho libidinosní přetlak a tak ruší rozvíjející se partnerské vztahy. Časem se ukáže, že podobný článek zaplatila nějakému přednostovi gynekologické superkliniky firma, která se už půl roku marně snaží střelit do oběhu několik nákladních lodí čajových lístků.

Za dob socialismu byly podobné rozporné závěry často používány, a to zejména v měnících se situacích našeho přátelství se zeměmi afrického kontinentu, kde se střídaly u moci vlády mající k lidodemo odlišný vztah. Takže pokud jsme tanky a střelivo prodali ve správnou chvíli a správné straně, dostali jsme za to náklad Arabicy a převládl kávový přebytek a pan Vajíčko v reklamě se mohl ukloboukovat. Pokud však ve stejné zemi došlo k převratu a místo kávy k nám nedorazil ani místní taneční spolek Masajů, byli dělníci, rolníci i pracující inteligence informováni o tragických následcích kafování.

Leč zpět k tématu v nadpisu, nelze jej brát na lehkou váhu. Prý to souvisí se stravováním a sociální stimulací.

U stravování je to nabíledni. Je jasné, že osamělý chlap si nebude sám pro sebe připravovat každý večer ossobuko a single baba se nebude denně nacpávat sama v kuchyňském koutě své garsonky Cordon bleu. Dokonce lze předpokládat, že to nějak ošulí fastfoodem či mikrotenovou makrobagetou v mikrovlnce. Naopak průměrný ženáč dorazí po šichtě domů a pokud má kliku, dostane večeřičku teplou a chutnou.

Důsledky jsou jasné. Osamělci sice nedají svému tělu to, co by jejich jazyk jaksi žádal, avšak jejich váha se bude držet plus minus na stejné hodnotě. Ženáč naopak rozvíjí svůj břišní objem, popouští kaťata a díky přemíře tuku a cholesterolu mu rychlejc kornatěj tepny. Ergo kladívko, zhebne dříve, než se u něj stačí ona proklamovaná demence rozvinout. A statistika sdělí výše uvedený závěr. „How elementary, dear Watson.“

Co se sociální stimulace týče, tam je to podobné. Samotář je vykreslen jako trpící tvor, zavřený a vyděděný v nějaké kóji, kde mu dělá společnost pan Soukup na Barrandově a případně mentálně utlumený kocour Bimbo. S oběma je to jednoznačně na levačku, zde žádné navýšení intelektu nelze předpokládat.. Ženáč na druhé straně přijde domů a neví. Může být přivítán jak francouzský polní maršál. Důvodem jsou prémie v práci, telefonem slíbený kožich či statečně odřeknutá návštěva jeho matky. Může však přijít domů a nalézt hluboké ticho i přes jásavý výkřik z předsíně, že už je doma. Zde bývá velmi pracné nalezení pravých důvodů. Může jít o průser s ponechaným mobilem doma, na který úporně volá osoba s názvem Karla, nalezení nemanželských peněz ve štrozoku při nečekaném záchvatu manželčina úklidu či jen týden používaných fuseklí ve skříni. Ženáč musí velmi pracně a opatrně pátrat po pravé příčině onoho vesmírného ticha, klást zcela neutrální otázky a tvářit se mile přiblble.

Tento způsob žití sice dle závěrů profesorů Koukolíka a Hoschla stimuluje vznik nových mozkových synapsí, aktivuje množství rozličných mozkových substancí a vyšší tlak při nesporném napětí prokrví i ta centra, která jsou jaksi upozaděna. Na druhé straně - kdo to má sakra vydržet, když je to po léta furt stejný? A tak ženatý chlap sice trénuje mozek, ale na to ostatní mu už prostě nezbudou síly ani kapacita. Důsledkem je to, že ho klepne pepka dříve, než ho doběhne strejda Alzheimer. A naše statistika se tetelí blahem, že má pravdu.

Není však vše ztraceno. Jak se můžeme dozvědět z matrik, tak u nás zhruba polovina párů žije jaksi nesezdaně, na hromádce, na psí známku apod. Zdá se, že český vyčůránek přišel na způsob, jak si užít dobrého jídla a společného lože rezervovaného pro ty v chomoutě manželském, a přitom statisticky nezblbnout.

Tak nám všem - i sobě - přeji, ať si uchováme po celý rok jasnou mysl bez ohledu na stav.