Manželské toccaty a fugy 13

Už jsem kdysi psal, že nechci zvíře v domě. Stačí prý jedno, co si není schopno uklidit fusekle. Člověk míní, kočka mění.

Má žena před několika týdny nastupovala u Tesca do auta, když uslyšela zpod něj kvíkání malého kotěte. Po delším přemlouvání, ať jde pryč, aby z ní nebyl exponát do herbáře, kočka naskočila malou škvírou do vozu a když si žena sedla za volant, usadila se jí na rameni. Takto jednoznačně a bezvýhradně jsme byli poctěni stát se vhodnými adoptivními rodiči.

Od té doby se poklidný život dvou předdůchodců zcela změnil. Kotě dostalo jméno Archibald. I když později bylo průzkumem zjištěno, že se nepochybně jedná spíše o Archibaldu, v rámci moderního pojetí jí zůstalo mužské jméno.

Kotě začalo nezbytným průzkumem našeho příbytku. Pokud jsem někdy považoval nedělní odpoledne za období klidu, je tato doba nevývratně pryč.

Zatím ještě nalézám vše na svém místě, ale nejspíše „es kommt der Tag“ a já budu muset pro své propriety zalézat do různých domácích zákoutí.

Kamarád David Vlk mi v rámci rozpouštění kočičí kavárny prodal s výraznou slevou pomůcky pro domácí chov. Po třech týdnech sděluji, že vystlané prkýnko na sloupku, o který lze brousit drápky, kočka míjí širokým obloukem, a to přesto, že jsem jí poskytoval vleže názorný příklad, jak se správně ostří drápy. I přes mé pedagogické schopnosti si Archibalda brousí své nástroje výlučně o nohy kuchyňského stolu a místo krásného proutěného košíku chrápe na mém luxusním anglickém ušáku s originálním potahem bratru za nějakých 70 litrů, z něhož se tak báječně dají tahat nitky.

Mé křeslo, v kterém se krásně hnípe po opulentním obědě, je nyní pravidelně okupováno zvířetem, v jehož očích lze postřehnout jiskérku škodolibosti. Tedy pokud je má otevřené. Většinou je totiž v poloze stylu „nirvána samprasarána“, což je dle učených jogínů stav nepřítomných duchů.

Odpůrkyně, s níž léta spokojeně žiji, přešla ve svém žití na zcela jiný modus. Byl jsem hanebně upozaděn ve svých potřebách a připadám si jako trpěný a nevítaný element v domácnosti. Zatímco Archibalda je něžně chována, jakýkoli náznak hladu je ihned saturován měkkou hromádkou z předražené konzervy a případné rozšlapané lejno z krabice s drceným vápencem či co je ihned uklizeno bez slůvka protestů (a ten smrad), mé potřeby jsou posupně přehlíženy.

Totiž – neznám chlapa, kterému by nedělalo dobře poškrábat záda. U mne je to takový sekundární orgasmus daný nejspíše přežívajícím atavismem pithecantropa v jeskyni, kdy oheň hořel, potomstvo bylo nasyceno mamutem a nebyla vhodná chvíle k rozmnožování. V tu chvíli nastoupilo v rámci tlupové pohody drbání srsti. Kdysi v dobách manželského pleistocénu jsem o tuto drobnost nemusel žádat, v době panování Archibaldy ani důrazné připomenutí, že už je čas, a nastavení příslušné partie nemá žádný dopad. Žena Archibaldu na klíně šimrá, lechtá, poškrabkuje a její odměnou je slastné vrnění kočičky. Zkoušel jsem taky preventivně vrnět. Nic.

Když jsem po týdenním martyriu tření zad o futra (absolutní ztráta času) provedl s odpůrkyní zásadní rozhovor o principu manželské kohabitace, v němž jsem neopomněl zdůraznit její pravidelnou a vysokou měsíční apanáž, kterou měsíčně dostává z mého konta, absolutní svobodu při jakýchkoli nákupních atakách a současně absenci kritiky z mé strany, co to koupila zase na hovadinu, a mnoho dalších jednoznačných bonusů, zahlédl jsem v její tváři zpytavou grimasu.

„Jde do sebe,“ pomyslel jsem si bláhově a radostně odešel na šichtu k soustruhu, těše se na odpolední klidnou chvíli vleže na břiše, kdy mi bude odškrábán dvoutýdenní nános. Po příchodu domů jsem našel ženu opět s koťátkem v náručí. Na můj zoufale tázavý pohled jen posupně odfrkla a očima naznačila směr, kam mám pohlédnout:

No, nezabili byste ji? (Archibaldu, samozřejmě…)

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora