Lockdown přináší mnoho možností, jak rozšířit nejen své duševní obzory. Přináším výsledky výzkumu televizních pořadů na kanálech, které vysílají tzv. katastrofické filmy kvality C a níže

Pamětníci, mezi které se už bohužel řadím, mi dají za pravdu, že v dobách našeho nerozborného přátelství se Sovětským svazem a nikdy jinak jsme byli – mnohdy školou nuceně – sledovat podobný žánr v pojetí socialistického realismu. Jako mustr uvádím dlouhou cestu vojína Orlova od Moskvy do Berlína v Ozerovově majstrštyku Osvobození. Provázeli jsme jej bezpočtem úskalí, z nichž vždy zázračně tak vyvázl, že by Walker, Texas Ranger, smutně zalezl do baru a tam se věnoval raději četbě sonetů.

Čas oponou trhnul a chrabré sovětské vojíny, zádumčivé filosofující velitele partyzánských oddílů či aspoň všemi mastmi mazaného Ottu von Stierlitze nahradil řadový občan USA. I přes památné varování Jiřího Menzela, abychom postavili aspoň formální hráz přílivu tohoto žánru, se na nás z různých kanálů valí jeden hrdina za druhým, aby hrdě a proti přesile nakonec slavně triumfoval.

Kulisy bývají různé – malé městečko kdesi na Středozápadě, mrakodrap v New Yorku odříznutý od světa či libovolný hromadný dopravní prostředek. Na tom téměř nezáleží. Vždy se objeví
a) padouch – často zbohatlík, dealer drog, nyní moderně člen ISIS či Al Kajdy,
b) pensionovaný policista či voják, který má potíže s alkoholem a současně v etylickém oparu truchlí nad ztrátou kolegy v boji, k jehož úmrtí dle svého mínění přispěl (později se samozřejmě ukáže, že za to nemohl),
c) zdánlivě potrhlý student, ideálně třeba indického či pákistánského původu, který je ve svém kolektivu terčem posměchu, aby se posléze ukázalo, že jeho počítačové dovednosti jsou nadřazeny specialistům z CIA,
d) právě rozvedená žena středního věku, která spálila mosty třeba v Texasu a stěhuje se truchlit na Aljašku.

Jako doplňkový materiál je vhodné malé dítě, které svým batolením po rizikovém terénu způsobí několik zapeklitých situací a jehož záchrana připraví o život pár komparsistů. Nesmí chybět Asiat, který je zpočátku považován za rozumu mdlého, aby v kritické situaci přišel na klíčové heslo, a nějaký černoch, který bývá ve starších verzích odstřelen jako první. Další osoby jsou již bezvýznamné a ponechány na režii, aby do nich dosadila své oblíbence z řad rodiny či známých. Ty většinou pronesou nějaký štěk a pak již jen kolektivně tupě sedí, působí paniku, probíhají zakouřeným prostorem a ve finále objímají hlavního hrdinu.

Děj filmu je zhusta uniformní. Kupříkladu letadlo ve výšce 10 000 metrů, tedy ideálně odstřiženo od civilizace. Zápletka se týká kokpitu, kde postupně zkolabuje pilot, druhý pilot, navigátor a palubní inženýr. Důvodem může být špatná strava posádky (to, že do jídla byl podstrčen jed už na zemi v přípravně, děj nepříjemně komplikuje, a film má tak navíc nesnesitelných dalších 30 minut, aby se vyjasnily i pozemské machinace úskočných jedinců). Samozřejmě může být posádka pobita fanatikem požadujícím uznání osvobozeneckého hnutí Za svobodné Džibuti, zde je produkci ponechán často volný prostor, aby působila nenásilnou osvětu.

Letadlo se šine oblohou řízeno autopilotem a jako na potvoru začne zcela nečekaně chybět palivo. V první fázi je nutné zlikvidovat padoucha, což zabere podstatnou část děje. Jak jsem již uvedl, náhodně přítomný agent FBI černé pleti je při pokusu o eliminaci zločince zastřelen (vzhledem k BLM hnutí bude nutné v příštích filmech tuto černou figuru na šachovnici děje vybělit). Což zločince vybudí k větší ostražitosti, a tak tu a tam zařve nějaký bezvýznamný chudák, který se chtěl jít jen vymočit a spěchal jen o trochu více, než by bylo záhodno. Likvidace je po hodině pokusů a přípravy provedena kupříkladu éterickou letuškou, která teroristu bací do hlavy hasicím přístrojem, podstrčí mu uspávací prostředek v jeho oblíbeném kuskusu, případně je padouch vysát podtlakem okýnkem, které v předchozí potyčce prostřelil.

Zbývá posledních 10 minut filmu, kdy si
a) náš věčně opilý a depresivní příslušník ozbrojených složek vzpomene, že jednou přistával s ultralightem za domem v Pensylvánii,
b) Pákistánec hackne přístupový kód k řízení Jumbo Jetu a získá joystick, který vyrval z rukou ječícího adolescenta, hrajícího si nevzrušeně po celou dobu filmu nějakou střílečku,
c) právě opuštěná madam najde před sebou v síťce zapadnutou příručku s návodem na ovládání Boeingu 747, kterou během pěti minut našprtá.

Kdokoli z těchto tří hrdinů pak bezpečně dosedne na ranvej Kennedyho letiště. Pravda, může ještě urvat kolo podvozku, vysypat kufry na čínskou čtvrť (občas s nějakým vzácným kontrabandem), případně sjet z dráhy. To vše jsou už jen drobné varianty jednosměrného děje, který končí oslavou hrdiny, jenž však zůstává skromný a dále řeší své frustrace.

Tyto závěry přináším svým čtenářům zejména proto, aby ušetřili čas, který by jinak trávili sledováním tohoto žánru, a místo toho vyrazili ven.