Kolega bloger Michal Pohanka napsal velmi čtivý článek, v němž tepe zlořády našeho zdravotnictví. Myslím, že je ještě velmi shovívavý, protože skutečnost je daleko horší. Zde je můj coming out.

Už jako eféb na gymnáziu jsem byl pevně rozhodnut, že nikdy, opakuji nikdy nebudu pracovat. Jezdil jsem tramvají společně s horníky po šichtě a věděl jsem, že tudy cesta ke štěstí nepovede. Vždyť kdo to kdy viděl, vstávat v pět ráno a před šestou bouchnout píchačkami u vrátnice, to není pro lidi.

Vlivem intrik a četných obálek jsem se dostal na vysněnou školu. Volil jsem po zralé úvaze lékařskou fakultu, a to ze dvou důvodů. První byla to, že pokud ji dokončím, dostanu vytoužený titul, kterým budu házet jen tak ledabyle v diskusi a budu pozorovat obdivné a nyvé pohledy mladých krasavic. Druhým a ne méně podstatným důvodem bylo to, že studium trvá šest let (nejdéle ze všech vysokých škol), takže onen mejdan bude o rok delší než třeba na báňské.

Další vysokokarmový bloger s domicilem v Boskovicích nedávno odhalil přísně utajované faktotum, že šlo o výběrovou komunistickou školu. Nevím, který z kolegů to vytrindolil, ale je to tak. Výběr na školu byl samozřejmě velmi přísný a již výše uvádím, co všechno bylo k tomu potřeba. Že šlo o komunistickou školu, je doložitelné předměty této ideologie po celou dobu studia a zakončením státní zkouškou z marxismu-leninismu.

Po skončení studií mne čekalo nemilé překvapení. Po nástupu do nemocnice jsem byl nucen PRACOVAT. Považte, po tak dlouhém studijním čase jsem byl nucen hovořit s nemocnými, ptát se na jejich potíže a z těchto dialogů vypracovávat jakési zprávy pro šéfa a ony nemocné. Dokonce jsem musel vykonávat i jisté manuální úkony, o kterých nebyla od rodičů ani při nástupu na vysokou školu ani zmínka. Mé znechucení bylo hluboké, to mi prosím věřte.

Naštěstí přišla listopadová revoluce a mně se otevřely netušené možnosti. Bylo hračkou vypůjčit si nějaký ten milión a začít pracovat na sebe. Stejně snadné bylo najít prostory, sehnat sestřičky a domluvit se s pojišťovnami, že mi budou královsky platit.

Od té doby mám klid.

Ráno - protože bydlím kousek do golfového hřiště - skočím na green a odpaluji. Přiznám se, že mi to zatím moc nejde, putting ještě hůře, ale jsem rád, že se denním cvikem pomalu blížím paru na onom hřišti. V zimě, kdy golf neprovozuji, chodím ráno do fitness, kde mám svou soukromou cvičitelku (prsa č.4, míry 90-60-88) a ta se mi věnuje s velkou vervou.

Okolo desáté vstupuji do své ordinace, kde vždycky - i přes veškerou snahu - sedí vždycky nějaký ten kverulant, který si stěžuje na nějaké své potíže. Ty jsou mi samozřejmě zcela ukradené, protože já už myslím na to, s kterou sestřičkou budou dnes jaksi... mechtle. To je zcela zásadní, nikoli nějaká anamnesa či jiná zbytečná činnost. Uklidněn a spokojen se okolo 11.30 odebírám na oběd, kde v prestižním klubu Lions s kolegy kouříme Cohiby a pijeme montepulcianské červené. Je to příjemná etapa dne, neboť zde si vyměňujeme své zkušenosti, jak co nejvíce napsat falešných bodů na pojišťovny, aby náš život pokračoval v uvedeném rytmu.

Smějeme se a máme v hlubokém opovržení plebs, běhající pod okny klubu.

Vzdělání jsem ukončil poslední státnicí, od té doby jsem na odbornou literaturu nesáhl, proč taky. Na kongresy jezdím samozřejmě jen mimo Evropu, protože třeba konkrétně Paříž mne už nudí a Řím mám proježděný jako nějaký Giuseppe. Samozřejmě, že to všechno platí farmafirmy, kterým prodávám jejich šunt a cpu jej svým nemnoha pacientům. Přeci nebudu cestovat za svoje, že.

Můj život je báječná jízda na horské dráze, plná vzrušení, jestli dám hole-in-one či aspoň birdie. Peníze se mi od pojišťoven jen sypou, už je nemám kam dávat, a tak na dveře ordinace občas vyvěsím cedulku „pro bohatství zavřeno“.

P.S. Pro méně chápavé čtenáře - jde o fikci

P.S.S. Pro více chápavé - je to samozřejmě ještě mnohem horší.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora