FEJETON: Jistota je jistota a radši předávám dál
Svěřil jsem se s tím problémem příteli Dubnickému. Dubnický zná odpověď na všechno. Žil dvacet let v Kanadě a v Austrálii. Prý. Usmál se zasvěceně a trochu pohrdlivě, jakoby mi chtěl říci, že jsem od počátku počítačové éry stále stejný naivka. To jasné, povídá, všechny zprávy jdou na ústředí, tam se prověřují, kopírují, archivují a případně se u tvého jména pořizují záznamy plus, minus a tak. Proto se to někdy zdrží, jindy je to hned.
Počkej, povídám, na jaké ústředí? To chceš říci, že z celého světa jdou zprávy do jednoho místa….a.… Ale ne, povídá Dubnický, nejdřív jdou na národní ústředí a to po vyhodnocení rozhodne, jestli to předá evropskému centru, nebo případně rovnou do Adis Abeby. Ale to se všechno dělá automaticky, to dělají počítače. A proč do Adis Abeby, nechápal jsem stále. No protože tam je světové centrum. A je tam, protože by ho tam nikdo nehledal, říkal Dubnický. Nechápavě jsem kroutil hlavou.
A to naše ústředí je kde? A kdo ho řídí? Dubnický se opatrně rozhlédl, podíval se z okna a povídá: naše české ústředí je v podzemí Pražského hradu a částečně v podzemí některých stanic Metra. A šéfuje tomu Klaus. To jsem se ale již vzepřel – co kecáš, povídám, Klaus je náš prezident. Dubnický se zarazil, vytáhl nějaký mobil a chvíli cvakal. Promiň, povídá, nemám spojení a je možné, že jsem si to jméno spletl. To ses spletl určitě, povídám.
Přesto jsem si v duchu řekl, že v počítači již nikdy žádné narážky na Hrad. Co když si to Dubnický zapsal dobře…
