Napadlo vás někdy, co se děje s našimi zprávami ve světě internetu, který vlastně existuje někde mezi našimi počítači? Ondyno jsem si sám sobě poslal zprávu. To se dá, dělám to často proto, abych rychle zmenšil objem fotografií, které si posílám odjinud. Zprávu jsem si odeslal a trvalo asi půl hodiny, než přišla. Někdy to trvá i půl dne. A kde ta fotografie bloudí? Kde se schovává? Je snad stále v počítači (mém) a čeká na pokyn, až bude moci odejít do počítače (mého)? Nebo nakukuje do jiných počítačů a zjišťuje, jestli v nich nemají fotografie lepší podmínky? Anebo se někde jenom tak poflakuje?

Svěřil jsem se s tím problémem příteli Dubnickému. Dubnický zná odpověď na všechno. Žil dvacet let v Kanadě a v Austrálii. Prý. Usmál se zasvěceně a trochu pohrdlivě, jakoby mi chtěl říci, že jsem od počátku počítačové éry stále stejný naivka. To jasné, povídá, všechny zprávy jdou na ústředí, tam se prověřují, kopírují, archivují a případně se u tvého jména pořizují záznamy plus, minus a tak. Proto se to někdy zdrží, jindy je to hned.

Počkej, povídám, na jaké ústředí? To chceš říci, že z celého světa jdou zprávy do jednoho místa….a.… Ale ne, povídá Dubnický, nejdřív jdou na národní ústředí a to po vyhodnocení rozhodne, jestli to předá evropskému centru, nebo případně rovnou do Adis Abeby. Ale to se všechno dělá automaticky, to dělají počítače. A proč do Adis Abeby, nechápal jsem stále. No protože tam je světové centrum. A je tam, protože by ho tam nikdo nehledal, říkal Dubnický. Nechápavě jsem kroutil hlavou.

A to naše ústředí je kde? A kdo ho řídí? Dubnický se opatrně rozhlédl, podíval se z okna a povídá: naše české ústředí je v podzemí Pražského hradu a částečně v podzemí některých stanic Metra. A šéfuje tomu Klaus. To jsem se ale již vzepřel – co kecáš, povídám, Klaus je náš prezident. Dubnický se zarazil, vytáhl nějaký mobil a chvíli cvakal. Promiň, povídá, nemám spojení a je možné, že jsem si to jméno spletl. To ses spletl určitě, povídám.

Přesto jsem si v duchu řekl, že v počítači již nikdy žádné narážky na Hrad. Co když si to Dubnický zapsal dobře…